Setkání se smrtí nás může potkat v jakémkoli věku. Smrt si nevybírá a čeká nás všechny. Už jen tuto myšlenku se snaží mnoho z nás vytěsnit ze své hlavy a chovat se jako kdyby nebyla, neexistovala. A pak se to stane, umře nám někdo blízký a milovaný. Nechápeme, nevíme jak se chovat, nejdříve o tom nechceme ani slyšet, vzít to na vědomí, jsme bezmocní, tak moc bezmocní… Pak následují pocity vzteku a neuvěřitelné nespravedlnosti, proč on/ona!? Ta bolest je nesnesitelná, prázdnota hluboká a zármutek nekonečný. Ty probdělé noci a proplakané dny bez odpovědí.
Bohužel těžké okamžiky v životě přicházejí nečekaně, a i když je tušíme nikdy nejsme schopni se na ně dostatečně připravit tak, abychom je lehce překonali a nic nepocítili. Smrt nás vždy zasáhne do hloubky. A nezáleží na tom jestli se jedná o rodiče, sourozence, partnera nebo blízkého přítele. I když ti, kteří zažili smrt svého dítěte říkají, že není nic horšího než se dívat do hrobu svého dítěte. Člověk cítí jen bolest, marnost a beznaděj.
Pokud vás tato těžká rána osudu potkala a vy jste přesvědčení, že na světě neexistuje lék, který by zmírnil váš zármutek, obraťte se na naše zkušené psychology. Ti vám pomohou překonat váš smutek a najít světlo a naději ve zdánlivě bezvýchodnou situaci. V momentě, kdy chcete všechno vzdát, je důležité vědět, že existují lidé, kteří vás potřebují živé a zdravé. A že nejen pro ně má smysl žít.
O rozchodech by se dalo napsat, a také již bylo napsáno, opravdu hodně. Zaměříme se dnes tedy jenom na jeden malý aspekt, detail, proces, který s rozchodem souvisí a tím je sebeobviňování.
Sebeobviňování není ovšem ve hře jen při rozchodech, ale de facto při každé situaci, kdy se děje, či se již stalo, něco