Žít v přítomnosti? - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Žít v přítomném okamžiku, je jedno z oblíbených doporučení pro šťastný život. Jen tak si totiž člověk doopravdy vychutná to, co mu život právě nabízí. Je v tom velká pravda. Vždyť minulost už prakticky neexistuje – jde o něco, co bylo a skončilo. Budoucnost zase ještě neexistuje, ta se teprve vytváří.

Na tom, jak bude budoucnost vypadat, se z velké části podílíme právě my sami, proto je dobré na ni myslet, ale ne se na ni upínat přespříliš. Nějaké věci přece jen neovlivníme a je proto nesmysl zapomínat na to, co můžeme prožít teď kvůli vizím toho, co můžeme (ale taky nemusíme) mít za měsíc, za rok, za deset let… Jenže nezabývat se minulostí a budoucností není vždy jednoduché.

Minulost

Všichni máme nějakou minulost. Na něco vzpomínáme rádi, na něco ne a snad každý si sem tam řekne, že by nejradši to či ono změnil, kdyby to šlo. Jenže ono to už nejde. Co se stalo, to se stalo, my se z toho můžeme poučit, ale nemůžeme to vrátit zpět. Nač si tím tedy kazit život, který máme teď?

Ono se lehce řekne „nechte už minulost být“, ale co když to prostě nejde? Samozřejmě některé zážitky jsou natolik silné, že je hodně těžké se s nimi vyrovnat jednou provždy, ale troufám si říci, že lidé se častěji zabývají záležitostmi, které mohly být už dávno uzavřené. Jak ale na to, aby se to povedlo?

Říká se, že to, co se nám v životě stane, má nějaký důvod. Z našich zážitků se máme naučit něco nového, co potom zužitkujeme v pozdějších letech. Může jít o nějakou dovednost či znalost nebo nás třeba daná událost měla naučit trpělivosti, schopnosti odpouštět.. Možná jsme se měli poučit, že musíme být důslednější, opatrnější, zodpovědnější.. Je dobré zamyslet se nad tím, co nám přineslo to, co jsme prožili. Pokud se ze své minulosti nepoučíme, je možné, že se budeme do stejných situací dostávat pořád a znovu, dokud nám konečně nedojde, co si z nich vlastně máme vzít a tento nový poznatek nevčleníme do svého života. Jakmile tak učiníme, je dobré se danou záležitostí dál nezabývat. To, k čemu došlo, tak splnilo svůj účel a není třeba se k tomu nadále vracet a utíkat od toho, co se děje právě teď.

Je ale přirozené, že nám u nějakých událostí může trvat déle, než si je v sobě zpracujeme a přestanou nás trápit. Nikdo od sebe nemůže očekávat, že bude mít už druhý den po rozvodu (vyhazovu z práce, vykradení bytu..) čistou hlavu a užívat si přítomného okamžiku. Z toho, co se stalo, je potřeba se nejen poučit, ale také si to odžít. K tomu nám může pomoci se vypovídat někomu, komu věříme. Několikrát odvyprávěná vzpomínka postupně ztratí svůj emoční náboj a nám se uleví. Je také dobré začít dělat něco, co nás baví nebo něco nového. Jak totiž necháváme minulost za sebou, uvolňuje se tak v naší mysli prázdné místo a to je potřeba zaplnit, jinak by nás mohlo trápit více než vzpomínky, se kterými jsme se vyrovnávali.

Někdy je to jediné, co nám brání pohnout se kupředu, neschopnost někomu odpustit. Můžeme to být i my sami, komu bychom měli prominout to, k čemu došlo. Spousta lidí se léta zlobí na bývalého manžela kvůli tomu, že si našel jinou, na sebe, že se lépe neučil, na matku, protože chodívala na Štědrý den do práce.. Tyto negativní pocity si s sebou táhneme jako obzvlášť těžký náklad a brzdí nás v tom, abychom svůj život změnili k lepšímu a využili naplno možnosti, které máme nyní. Neznamená to, že musíte milovat toho, kdo vám kdysi ublížil, ale je zbytečné vůči němu přechovávat zášť. Odpustit dá často pořádně zabrat, ale určitě to stojí za to.

V životě samozřejmě mohou nastat události, se kterými se člověk úplně nevyrovná nikdy. Jde především o ztráty blízkých lidí nebo o závažná traumata. V těchto případech je potřeba dopřát si dostatek času na zotavení. Platí tu staré dobré pravidlo, že čas utlumí každou bolest tak, aby se stala snesitelnou, i když zcela zapomenout nemůžeme.

Budoucnost

Není možné a ani dobré soustředit se stoprocentně na přítomnost a budoucností se nezabývat vůbec. Prožít každý den jako by byl poslední, má jistě mnoho do sebe, ale co když poslední nebude a my tu budeme ještě sedmdesát let? Kdybychom si celý život počínali, jako bychom právě měli jen jeden den do konce, zřejmě bychom brzy neměli střechu nad hlavou.

Žijme tedy v přítomnosti, ale na budoucnost tak úplně nezapomínejme, protože je dost pravděpodobné, že nějaká přijde. Jde o to najít rovnováhu mezi tím, co děláme tady a teď pro současný okamžik a tím, co děláme proto, abychom byli spokojení i za několik let. Nechat se vyhodit z práce, protože se člověk rozhodl, že si bude užívat dne, jakoby byl jeho poslední a nešel tam, je hloupost. Zrovna tak je ale hloupost pracovat každý den osmnáct hodin, aby našetřil na drahou dovolenou nebo dosáhl povýšení. Když totiž potom člověk takového cíle dosáhne, je zpravidla tak vyčerpaný, že si ho ani nevychutná a navíc si uvědomí, o co všechno přišel, když se za ním hnal. Není dobré odkládat například rodinnou dovolenou u moře na dobu, kdy se vám konečně povede zhubnout deset kilo. Je možné, že až se vám to podaří, bude vašim dětem třicet let a o žádnou dovolenou s vámi stát nebudou.

Naprosto ideální je situace, kdy vás baví už samotná cesta k tomu, čeho chcete dosáhnout. Pokud je to tedy možné, najděte si takové povolání, které vás bude naplňovat. Takoví lidé bývají nejšťastnější. Pokud je to nereálné, vyhraďte si vedle povinností i čas pro činnosti, které vás baví. Vše je to o rovnováze. Není vždy snadné ji najít, ale rozhodně se vyplatí o ni usilovat.