Zamilovanost je většinou lidmi popisována jako krásný stav, kdy se cítí být jako smyslů zbavení. Zamilovaní mají pocit, že se ocitli mimo realitu, nemyslí na nic jiného než na svůj protějšek a téměř nevnímají, co se děje kolem nich. Tento omračující stav bývá zažehnut a dále poháněn sexuálním pudem. Sexualita lidi spojuje a dále udržuje ve vztahu. Ale co láska? Je vždy zamilovanost na počátku lásky nebo spolu tyto dva pojmy nemusí vůbec souviset?
Důvodem pocitu zamilovanosti může být na začátku opravdu jen sexuální chtíč. Mnohdy totiž dochází k tomu, že krátce po ukojení tohoto chtíče zájem končí a vztah se tudíž dále nevyvíjí. Častěji k tomu dochází u mužů. Poukazuje to tedy na to, že zamilovanost a láska jsou dva různé pojmy. Dosažení a udržení fungujícího vztahu není snadné a stojí za tím nemalé úsilí. Kdežto do stavu zamilovanosti člověk spadne, ani neví jak. Naše chování ovládají pudy a touhy a vše se děje tak nějak samo. V případě takzvané lásky na první pohled je to úplně bez práce, tělo zaplaví příslušné látky a chemie se rozjede na plné obrátky.
Zamilovanost je výsledkem chemie
Pocity zamilovanosti totiž mají na svědomí právě chemické reakce organismu. Naše tělo zaplaví látky, např. vazopresin nebo oxytocin, které vyvolávají ono pobláznění a erotické touhy a fungují tak jako opiáty. Toto celý stav zamilovanosti nastartuje. V jeho dalším vývoji pak hrají roli i racionálnější faktory. Ovlivňuje nás např. to, jak nám protějšek "voní" - to signalizuje slučitelnost imunitních systémů obou jedinců. Záleží také na tom, zda se nám protějšek fyzicky líbí a jak vnímáme jeho tělesné symetrie.
To, jestli se zamilovanost vyvine v lásku, samozřejmě ukáže až delší čas a klíčové pro to je, zda si oba partneři vyhovují také duševně a osobnostně. Může se stát, že k sobě někdo neustále přitahuje a zamilovává se do určitého typu partnerů. Pro následný společný život se ale tento typ partnera jeví jako nevhodný. Například určitá žena se vždy zamiluje do muže "bohéma", ale chce založit rodinu, s čímž se tento typ partnera povětšinou neslučuje. Tato žena na sobě může začít pracovat a pomocí psychoterapie pátrat po příčinách jejích partnerských preferencí - např. shodné preference u vlastních rodičů, vlastní svázanost a nesvoboda apod. Na některých příčinách může začít pracovat a změnit sebe sama s dopadem těchto změn také na budoucí partnerské preference.
Zamilovanost je stav, kterým většina vztahů začíná - tedy podvědomě a pudově. Existují ale také, ačkoli velmi zřídka, takzvaně dohodnuté vztahy či manželství, ke kterým dochází na základě racionálních uvážení - ať už kvůli blízkosti povah či shodě sociální vrstvy. Jakkoli se mohou tyto vztahy jevit jako nepřirozené, mnohdy mohou fungovat lépe než ty přirozené.
Láska je hlubší a dá více práce
Je tedy jasné, že zamilovanost je úplně jiný stav a shluk pocitů než láska. Nicméně ten stav a ty pocity se mohou časem prohloubit a jedno v druhé vyvinout. Když se to podaří, pak přestáváme jen pasivně vnímat, co se s námi děje a stane se z nás milující bytost, která se pro vztah snaží dělat maximum - snažíme se naslouchat tomu druhému, respektovat se, dělat kompromisy a zkrátka vztah posilovat, aby byl fungující a kvalitní.
Prostupem času se však navzdory fungujícímu vztahu může sem tam přihodit, že budeme vystaveni pokušení v podobě nějakého dalšího jiskření v budoucnu. Pakliže ale chceme udržet náš dosavadní vztah, do kterého jsme již hodně dali, měli bychom být schopni takovému pokušení odolat. Nejlepší cesta je vědomě se předem rozhodnout a slíbit si (sám/a sobě), že nepodlehneme, protože nechceme nic riskovat. Podlehneme-li totiž, mohlo by to vést k tomu, že to poblouznění a nová zamilovanost zničí naší dosavadní lásku, ve kterou už se nová zamilovanost nemusí vyvinout.
Zamilovanost a láska jsou dva různé pojmy, které spolu mohou souviset, ale také nemusí - nemusí se totiž jedno v druhé rozvinout. Když se to podaří, je to krásné a měli bychom za to být vděční. Pokud se to nedaří, můžeme se zamyslet nad tím, zda nemáme přehnané požadavky a způsobujeme si to sami nebo jestli máme jenom smůlu potkat někoho, kdo nám sedne. Důležité však ale je, jestli jsme na vážný vztah připraveni, jestli jsme dostatečně emocionálně vyzrálí. Každý se musí naučit mít sám sebe rád a vědět, co chce od života. Je to nezbytný předpoklad k tomu, být schopen to sdílet celoživotně s někým druhým.
Co je vlastně krize středního věku? Následky vědomí, že za sebou máme polovinu života a že ta druhá uteče možná ještě rychleji a přitom už nebude tak pestrá, protože nám prostě přibývá věk a ubývají síly?
Je to problém pouze mužů nebo i žen? A dá se s ní něco dělat, aniž bychom za sebou museli spálit všechny mosty?