Člověk je tvor společenský, to je všeobecně známá informace. Málokdo je rád zcela sám, přestože i tací se najdou. Téměř pro každého je tím nejdůležitějším vztahem, o který v životě usiluje, vztah partnerský. Většina lidí po něm touží nejpozději od puberty a těžce nese, pokud „nikoho nemá.“ A v dospělosti to nebývá o moc jinak. Na tom není nic divného. Z části je to dáno biologicky, protože i člověk se jako každý živočich přirozeně snaží o zachování rodu. Navíc moci sdílet svůj čas s někým blízkým je pro většinu lidí příjemné.
Jenže u některých je potřeba partnerského vztahu tak silná, že pro ně prakticky nic jiného neexistuje a celé jejich žití postrádá smysl, jakmile vedle sebe nemají toho druhého. Netěší je práce, setkávání se s přáteli ani koníčky (pokud nějaké mají), protože to nemají s kým sdílet. Takoví lidé proto často navazují vztahy i se zcela nevyhovujícími osobami, jen aby nebyli sami. A pokud se zrovna nenaskytne ani ten neideální protějšek, celým svým bytím se soustředí na to, aby situaci změnili. Existují i takové extrémy, kdy je člověk ochotný obětovat cokoliv včetně práce, primární rodiny, dětí… jen aby vztah udržel. A to třeba i v případech, kdy ho partner podvádí, ponižuje, bije..
Až takto vyhrocené situace však (doufám) nebývají často zastoupené. V hojném počtu se ale setkávám s lidmi, kteří jsou momentálně sami a zoufale se snaží objevit toho pravého nebo tu pravou. A když myslím zoufale, chci tím říct, že se vše točí kolem této myšlenky. Jdou večer ven s přáteli ne proto, aby si s nimi mohli popovídat, ale protože je to příležitost někoho potkat. Cvičí ne kvůli sobě, ale aby zapůsobili na opačné pohlaví. Na koncertech nevnímají hudbu, ale rozhlížejí se kolem sebe, jestli jejich zrak nezachytí někoho zajímavého… a nic pro ně nebude dost dobré, dokud budou sami.
Svým způsobem je to sice pochopitelné, zvlášť pokud už dotyčný touží založit rodinu, jenže háček je v tom, ze život není jen o partnerských vztazích, ale také o osobních zájmech, nějaké seberealizaci, seberozvoji, radosti z obyčejných věcí... Jednoduše řečeno, člověk by měl především umět být spokojeně sám se sebou, pak teprve bude umět být doopravdy šťastný i s někým dalším. Měl by mít nějaké radosti a cíle nezávisle na druhých lidech. Pak je totiž menší pravděpodobnost, že se na partnera nezdravě upne nebo se bude snažit si ve vztahu vyléčit nějaké osobní bolesti, nezdary a nepohodu. Ideálně by měl být partnerský vztah spojením dvou vyzrálých bytostí, které vědí, co si chtějí počít sami se sebou a jsou tedy připravené vydat se na další část cesty s někým, kdo je bude doplňovat. Je jasné, že někdy bude jeden z partnerů potřebovat více opory a jindy zase bude on ten, kdo povzbuzuje druhého, ale nemělo by to být tak, že by se jeden z nich stal těžkým závažím, které jeho protějšek vláčí nebo naopak mulou, na které se celou dobu veze.
Co dělat při hledání partnera/ky
Další věc je ta, že pokud je někdo takto posedlý potřebou vztahu, ostatní lidé to z něj zpravidla vycítí. A většinou to v nich nenechává dobrý dojem, ale spíše je to odrazuje. Takže hledání partnera jako smysl života bývá poněkud kontraproduktivní. Rada, aby se člověk přestat tolik soustředit na snahu si někoho najít, se lépe sděluje, než realizuje, ale při trošce úsilí to možné je. Jak tedy na to?
1. Zkuste se zamyslet, proč vlastně tak umanutě po vztahu prahnete. Pokud jste ve fázi, že se téměř nedokážete zbavit myšlenek na současný neuspokojivý stav, pravděpodobně nejde jen o přirozenou touhu mít někoho vedle sebe, ale roli mohou hrát i jiné věci. Někdy člověk třeba jen podvědomě doufá, že mu partner pomůže napravit nízkou sebeúctu, jindy nevidí jinou možnost, jak se realizovat než pečováním o ostatní, někdy má prostě jen neurčitý pocit, že mu v životě něco chybí a logicky usoudí, že je to vlastně asi ten partner. Jenže tak to ve skutečnosti být nemusí...
Obecně je také zažitá určitá představa o tom, že by člověk přece vztah a děti v určitém věku mít měl. Nesnažíte se pouze vyhovět této normě? Být sám není žádná hanba a není nic špatného na tom užívat si volnost déle, než je běžné. Dokonce i kdyby se člověk rozhodl, že partnera a děti nechce mít vůbec nikdy, nejde o nic odsouzeníhodného. Každý z nás jde v životě trochu jiným směrem a nikdo nemá právo říkat druhému, kudy se má dát.
2. Zapřemýšlejte nad tím, co děláte opravdu rádi. Případně co jste dříve dělali rádi nebo byste to naopak někdy rádi zkusili. Věnujete tomu nějaký čas? Těší vás stále tyto činnosti? Určitě je něco, co vám jde dobře nebo se přitom cítíte šťastní. Co kdybyste se tedy v těchto oblastech zkusili více rozvíjet a případně své nadání i nějak zužitkovat? Pokud například rádi a dobře fotíte, můžete se přihlásit do nějakého fotografického kurzu a časem třeba dospět k tomu, že se svým koníčkem budete moci živit a opustit díky němu nudnou práci. Jestli žádný zájem nemáte, pokuste se si nějaký najít. Zkoušejte nové věci, přinesou vám nové zážitky a dost možná i nové lidi.
3. Je ve vašem životě něco, s čím nejste spokojení (když pomineme absenci partnerského vztahu)? Jestliže ano, tak s tím něco dělejte. Zaprvé to odvede vaše myšlenky jinam, pravděpodobně vám to otevře nové obzory a možnosti, vyřešení této situace vás posílí a navíc pak budete spokojenější a tím pádem atraktivnější pro ostatní.
4. Ujasněte si, kdo jste a co ve svém životě kromě vztahu ještě chcete, čeho byste rádi dosáhli. A pak si za tím jděte. Partner je bezpochyby významnou součástí vašeho příběhu, ale neměl by být jeho jediným smyslem. Proto je důležité mít i jiné zájmy. V opačném případě by to zaprvé byla pro toho druhého přílišná zátěž, protože skutečně není moc příjemné, když na vás někdo přespříliš lpí, a za druhé by to nebylo dobré ani pro vás samotné. Není rozumné se kvůli partnerovi vzdát koníčků, přátel, práce… Samozřejmě bude potřeba ve jménu lásky svůj časový rozvrh přizpůsobit, ale ne vymazat z něj vše, co tam dosud bylo. Partner si vás bude více vážit, pokud budete sami sebou (pokud ne, tak to zřejmě nebude ten pravý). A ačkoliv si všichni přejeme opak, vztah nemusí trvat nadosmrti a byla by škoda, kdyby se společně s ním zhroutil celý váš život.
5. Být sám má určité výhody, které ale mnoho lidí nevidí. Je to v první řadě úžasná svoboda, kdy můžete dělat vesměs jen to, co chcete vy a nemusíte se nikomu přizpůsobovat. Nikdo vám nenadává za pozdní návrat domů, že je moc nahlas puštěná hudba, můžete si rozsvítit, když jdete v noci na záchod a nikoho tím nevzbudíte, v televizi se díváte, na to, co zajímá vás, smíte se dát do řeči, s kým je vám libo a nikdo vám nebude dělat žárlivé scény, můžete odjet, kam chcete… Určitě by se toho našlo ještě víc. Zkuste přijít na něco dalšího, čeho si teď můžete dosyta užít, ale až jednou budete ve vztahu, už to tak dobře nepůjde. A pak si to pořádně vychutnejte, protože je velmi pravděpodobné, že navždy sami nezůstanete a pak budete s láskou vzpomínat na časy, kdy bylo běžné, že jste se se svým nejlepším kamarádem v jedenáct hodin večer domluvili na kulečníkovém turnaji, sbalili si věci a prostě šli, aniž byste se museli někomu zpovídat, cokoliv vysvětlovat a celý další den se poté dívali na kyselý obličej.
Jestli se budete nebo nebudete řídit výše zmíněnými doporučeními, je zcela na vás. Samozřejmě nejde o žádný zaručený recept na to, jak být pro ostatní atraktivnější nebo jak zapomenout na to, že jste singl. Jde spíše o tipy, které by vás mohly přivést k prosté radosti ze života a k tomu, abyste byli spokojení sami se sebou. A to taky není tak úplně k zahození, nemyslíte?
Autor článku: Mgr. Alexandra Bobelová
Roztroušená skleróza je jedno z nejčastějších neurologických onemocnění. Postihuje spíše ženy než muže a obvykle se objevuje mezi devětadvacátým a třiatřicátým rokem. Tato nemoc napadá myelinovou vrstvu, což jsou tukové buňky, které obalují nervy a umožňují efektivní vedení elektrických impulzů, díky kterým se můžeme bezproblémově pohybovat.
Jak na úspěšnou léčbu?