Syndrom vyhoření - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Dnešní doba je hektická - domácnost, vytíženost v práci, stále vyšší nároky od společnosti. Z každé strany se na nás valí hromada informací a povinností. Kdy už si člověk řekne dost?

Co je syndrom vyhoření a kde se bere?

Nejprve je třeba si vyjasnit, co myslíme syndromem vyhoření. Burn-out syndrom, neboli pod českým názvem syndrom vyhoření (vyprahlosti), byl poprvé popsán v roce 1975 Herbertem Freudenbergerem v článku "Staff burnout" v časopise Journal of Social Issues. Jedná se o závažný syndrom, který nejčastěji postihuje jedince, kteří každodenně pracují s lidmi a jejichž práce je na mezilidské komunikaci závislá. K nejčastěji ohroženým profesím syndromem vyhoření patří zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři, sociální pracovníci, právníci, policisté, učitelé, psychologové, psychoterapeuti, manažeři, daňoví poradci, atd. Vyhořením jsou nejvíce ohroženi lidé, kteří se do všeho pouští s nadšením a velkými ideály, obvykle předpokládají, že vlastními silami mohou hodně změnit. Do práce i vztahů investují obrovské množství energie, většinou na úkor všeho ostatního. Výsledek jejich snažení bývá často neuspokojivý, neboť realita se od ideálů značně liší. Samotný syndrom vyhoření přichází obvykle postupně, plíživě, takže se stává, že okolí pozná příznaky dříve než sám člověk, kterého se to týká. Dokonce málokoho napadne, kam až to může vést. Syndrom vyhoření ohlašuje celá řada příznaků, člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Člověk má pocit, že nic nestíhá. Dost často se objeví příznaky neurózy, chaotické jednání. V poslední fázi má pocit, že už nic nemusí, vadí mu přítomnost druhých lidí, ztrácí zájem a nadšení. Celkově převládá únava a naprosté vyčerpání. Pokud si problém neuvědomíme včas či nás neupozorní naše okolí (rodina, kolegové, přátelé), může se stav zhoršovat. Objeví se příznaky nespavosti, neschopnost se uvolnit, snižuje se sebedůvěra a přicházejí časté projevy plačtivosti. Postupem času přicházejí deprese a stavy úzkosti. Shrnuto a podtrženo, syndrom vyhoření může projevit své příznaky jak v rovině poznávací a rozumové, tak v rovině tělesné, emocionální i sociální. Příznaky syndromu vyhoření provázejí nejenom jednotlivce samého, ale i kvalitu jeho práce a sociálních vztahů.

Kdy hrozí syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce a z přemíry komunikace s lidmi. Rozvoj burn-out syndromu riskujeme například, když shledáváme těžkým říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem. Pokud jsme zavaleni prací a naše okolí o nás ví, že jsme schopní a odpovědní, je pro ně snadné nás úkolovat více než ostatní. V takovém případě nám může ublížit, pokud nedokážeme odmítat. Dalším rizikem je, pokud jsme pod stálým tlakem náročných úkolů a pokud toto období trvá delší dobu. Dlouhodobý stres nám nikdy neprospívá. V případě, že nám naše vysoké nároky opakovaně ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými, vystavujeme se také možnému riziku. Dalším nebezpečím pro nás může být, pokud se snažíme dosáhnout příliš mnoha cílů po dlouhou dobu. Je to situace, kdy je naše mysl roztříštěna do několika různých směrů a stále je na čem pracovat bez skutečného vypnutí a odpočinku. Rizikem také je, pokud někomu blízkému, kolegovi či klientovi, dáváme příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu. To je něco, co člověka vyčerpává a je třeba mít na paměti, že i my sami občas potřebujeme zregenerovat a dostat podporu.

Co je třeba mít na paměti?

Syndrom vyhoření nesouvisí primárně jen s naší prací. Jde o to, že v práci i doma i mezi přáteli jsme jeden člověk, který do všeho, co dělá, vstupuje sám za sebe, a všechny situace nějak prožívá. Angažujeme se citově a emoce druhých lidí nás nenechávají chladnými. Proto má velký vliv na to, zda jsme či nejsme ohroženi syndromem vyhoření, naše chování a aktivity i mimo práci. Mám na mysli rodinu, přátelé, koníčky a trávení volného času. Každý potřebuje odpočívat a umět relaxovat. Zvláště, má-li psychicky náročnou práci. Každý potřebuje mít dobré zázemí, jistotu a bezpečí. Každý potřebuje mít kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi a na které se může spolehnout. Lidi, se kterými může sdílet vše dobré i zlé, radosti i strasti. Každý občas potřebuje čas sám pro sebe, být sám se sebou a třeba i nic nedělat. Může se to zdát, jako banální a samozřejmé, ale není. Řada lidí, kterých se ohrožení syndromem vyhoření týká, zapomínají na to, že je třeba odpočívat a občas vypnout. Už nemají sílu ani čas a najednou nevidí, co je opravdu důležité. Proto je třeba se v životě zaměřit nejen na práci a kariéru, ale také na pěstování kvalitního rodinného zázemí, rozvíjení přátelských vztahů, odpočinek jakéhokoliv druhu a čas na sebe. To vše dohromady tvoří kompaktní a vyvážený celek, a pokud náhodou nějaká část nefunguje, jsou stále další funkční, které nám pomohou toto období zvládnout. Těžko se ovšem zvládá náročné období v práci člověku, který má nefunkční či žádnou rodinu, nemá čas na koníčky ani na přátele.

Jak předejít syndromu vyhoření?

Asi přemýšlíte o tom, jak je tedy možné se chránit a předejít tak syndromu vyhoření. Prakticky to může znamenat, že někteří lidé mění zaměstnání. Někdo mění zaměstnání v rámci oboru. V některých případech lidé utíkají do vyšších pozic, už nejednají přímo s klienty. Syndrom vyhoření se dá také využít k osobnímu růstu – krize může být podnětem k přehodnocení priorit, rozpoznání slabých a silných stránek, hranic vlastních možnosti, vybudování podpůrné sítě. I z vyhoření je možné se něčemu naučit.
Národní dobrovolnické centrum Hestia nabízí několik cest, jak se vyhnout syndromu vyhoření.

Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.

• Snižte příliš vysoké nároky.
• Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.


• Nepropadejte syndromu pomocníka.
• Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní.


• Naučte se říkat NE.
• Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte NE, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe.


• Stanovte si priority.
• Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.


• Dobrý plán ušetří polovinu času.
• Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snažte se vyhnout odkládání práce.


• Dělejte přestávky.
• Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé.


• Vyjadřujte otevřeně své pocity.
• Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.


• Hledejte emocionální podporu.
• Sdílená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můžete otevřeně vylíčit svoje problémy.


• Hledejte věcnou podporu.
• Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.


• Vyvarujte se negativního myšlení.
• Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Položte si otázku: „Co je na mně dobrého?“. Radujte se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte si také pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co má podle vás v životě nějakou hodnotu.
• Předcházejte komunikačním problémům.
• Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům i výhrůžkám.


• V kritických okamžicích zachovejte rozvahu.
• V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můžete vyřešit paradoxní reakcí, nebo humorem.


• Následná konstruktivní analýza.
• Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy.
   
• Doplňujte energii.
• Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.


• Vyhledávejte věcné výzvy.
• Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.


• Využívejte nabídek pomoci.
• Jestliže máte pocit, že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného výcviku, zorganizujte mezi kolegyněmi a kolegy diskusní skupiny, požadujte na nadřízených supervizi vaší práce.


• Zajímejte se o své zdraví.

Schválně, kolik z uvedených bodů je běžnou součástí vašeho života? Našli jste nějaký návyk, který byste si rádi osvojili? Pokud ano, neváhejte. Jsou to běžně zvládnutelné věci a je možné se je naučit a využívat. Věřte, že to ve vašem životě udělá znatelný rozdíl.

Předpokládám, že vás zajímá, jak dopadla žena z našeho semináře, kterou jsem zmínila v úvodu. Během semináře se dozvěděla o všech možnostech, které máme ve vztahu k prevenci a zvládnutí syndromu vyhoření. Bylo jí také doporučeno, aby se někomu svěřila, případně svoji situaci konzultovala s nějakým odborníkem (psycholog, psychoterapeut). Na dalším semináři zmíněná sestra chyběla. Ptaly jsme se, co se stalo a bylo nám řečeno, že změnila zaměstnání, šla pracovat do ambulance. V tomto případě tedy došlo k uvědomení si vlastní situace a k následné změně v rámci oboru. Zda to bylo dostačující, už jsme se nedozvěděly, ale víme, že to byl přinejmenším první důležitý krok. Z našeho pohledu na sebe konečně začala myslet a udělala to, co bylo v daný okamžik možné. A co vy, myslíte na sebe dostatečně?