Strachy, které nás svazují - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Už v dětství v sobě utváříme strachy, které nás doprovází celý život. Rodiče i škola nás pilně učili, čeho všeho je třeba se bát, ale zapomněli nám říct, jak to překonat. Nejhorší je podlehnout a radši nic nedělat. Jaké strachy si neseme z dětství, a kazí nám náš dospělý život?

Co si pomyslí ostatní?

Odmalička máme sklon porovnávat se s ostatními. A rodiče to v nás bohatě podporují: máme poslouchat je, učitele, starší příbuzné, co nám říkají v televizi... Pořád jsme museli myslet na to, abychom nezesměšnili sami sebe nebo rodiče. Náš osobní Velký bratr.

V dospělosti máme tenhle strach pořád zakořeněný. Chtěli byste zkusit podnikat, ale rodiče by to předem odsoudili k nezdaru. Chtěli byste si na sebe vzít tohle tričko nebo boty na platformě, ale v okolí by to viděli jako směšné. Strach vybočit, vyčlenit sami sebe z uniformního davu ostatních, nás svazuje.

Volby, které v životě učiníme, jsou jen naše. Neustálá obava před tím, co si pomyslí ostatní, nás drží v kolejích, které nejedou do našeho cíle. I když naše cesta připadá rodičům nebo okolí špatná, neznamená to, že taková je. Že to nevyšlo jim, neznamená, že to nevyjde ani vám.

 
Chyby jsou fatální

Ve škole nás učili, že každá chyba je nevratná a nenapravitelná. Občas jim v tom pomohli i rodiče. Tu pětku už v životě nevymažeme, když jsme se nedostali na tuhle školu, zkazili jsme si život, i ta rozbitá váza je skvrna, kterou si poneseme až do smrti. Kde se tohle vzalo? Kde se vzalo, že chyby jsou selháním?

Chyby nás naopak posunou vpřed. Kdyby nám v životě jen všechno vycházelo, neměli bychom jediný důvod, proč se zlepšovat. Život je plný lidí, kteří svého vrcholu dosáhli až potom, co se odrazili ode dna. Bez něj by nikdy nenašli tu touhu se dostat dál, jít za tím, co chtějí. A hlavně by neměli tu zkušenost získanou díky chybě.

Motýli se rodí už s vědomím, co je dobré a čemu se vyhnout. Lidé se tohle vědomí musí teprve naučit. Proto je tak důležité dělat chyby, když to nevyjde, můžeme se poučit a zkusit to jinak. Okolí nám stále předestírá cestu, jak něco dělat. A děsí nás vidinou fatálního selhání, když to neuděláme. Jak to ale můžeme vědět, když jsme to ani nezkusili?

Změny jsou jen k horšímu

Už od dětství nás rodiče poučují, že když něčeho dosáhneme, máme se toho držet. Buďme rádi, že máme práci, že bydlíme poměrně slušně, máme se držet účesu, protože ten nový neumíme upravovat. I třeba jídelníček. Naši rodiče se celý život stravovali stylem vepřo-knedlo-zelo, tak proč bychom to proboha měli měnit?

Je v nás zakořeněný strach udělat krok jinam. Každá změna totiž může vést na obě strany, k lepšímu, nebo k horšímu. A strach před zhoršením nás nutí zůstávat na místě. I když se změna naopak ukáže jako dobrá, na začátku se často cítíme hůř. Tomu se samozřejmě chceme vyhnout, ale špatné pocity pramení jen z toho, že jsme opustili svou komfortní zónu.

Pohodlnost je něco, čím se sami brzdíme. Raději zůstáváme tam, kde jsme, protože každá změna nám to může vzít. Abyste se ale posunuli dál, musíte svou zónu opustit. Špatný pocit pramení z nejistoty. Přešlapováním na místě stagnujeme a zhoršujeme se, překonáním strachu a změnou se vyvíjíme . Změna je příležitost, ne problém.