Škola kontroly dětských emocí - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Všechny dětské emoce jsou přirozené. Každé dítě si jimi musí projít a poznat je. Je to důležité pro jeho zdravý vývoj. Ačkoli nám to jakožto rodičům mnohdy není příjemné, měli bychom dítě nechat tou danou emocí si projít. Pozitivní emoce také nepotlačujeme. A i ty negativní k životu patří. A pro každé dítě je jednou určitá emoce nová. Na nás je jenom, abychom dítě při tomto procesu nějak vedli a ukázali mu, co je správné a co ne. K tomuto směrování je důležité přistupovat citlivě. Dítě tak můžeme naučit danou emoci rozpoznat a správným vedením umožnit, aby zjistilo, jak s ní pracovat a jak ji ovládat.

Je to velké umění pro dospělého a o to cennější je, když si to dítě zdravě osvojí již v raném věku. Na výbuch negativních emocí u dětí reagujeme různě a žádný z přístupů není dokonalý. Ať už vyhrožujeme nebo se snažíme danou nepříjemnou emoci jakkoli přejít, vše s sebou nese určitá pozitiva i negativa. Důležité je, že z našeho přístupu si dítě přebírá vzorec chování do svého života. To bychom si měli vždy uvědomit. Emoce jsou rozmanité a proces jejich poznávání a ovládání je složitý. Emoce mohou určitým způsobem vymezovat hranice sociálního chování, napovídají nám totiž, co je dobré a co ne. Aby intenzita našich emocí byla přiměřená, tedy taková, kdy nás tyto emoce posouvají dál a nejsou pro nás přítěží, je nezbytná jejich regulace. Pokud je emoční regulace nedostatečná nebo není správná, může hrozit riziko nějaké psychické poruchy.

Pozor - děti nás kopírují

Proto je pro zdravý psychický vývoj dětí i dospívajících důležité osvojit si umění regulace svých emocí. Emoční regulace se začíná rozvíjet už v kojeneckém věku a velkou měrou ji formuje rodič (či osoba pečující o dítě) svými reakcemi na chování dítěte. Reakce typu "Přestaň se vztekat a hned se uklidni!" je diametrálně odlišná od reakce "Pročpak se vztekáš, něco tě trápí?". Podpora pečující osoby je ve vypjatých okamžicích velmi důležitá. Dítě v nich získává vzorec chování, jak v takových momentech jednat. Důležité jsou také reakce okolí, které určují vhodnost či nevhodnost dané reakce v dané situaci - například naše reakce na pláč dítěte, zda ho v pláči podporujeme nebo mu dáváme najevo naši nelibost. Náš přístup opět ovlivňuje jeho vzorec chování, z kterého bude vycházet ve svém budoucím životě.

Jelikož vývoj emoční regulace je v případě dětí na svém začátku, emoce se u nich projevují v té nejryzejší formě. Dospělý člověk má spektrum projevu emocí mnohem širší. Smutek či strach dá dítě nejspíše najevo jedním výrazem emocí a to pláčem. Nespokojenost, únava či zloba se vždy zřejmě projeví vztekáním apod. Je proto na rodičích, aby k těmto dosud nerozvinutým formám emocí byli shovívaví a reagovali pokud možno klidně a příkladně. Není to vždy jednoduché. Ale k tomu, aby se schopnost emoční regulace vyvíjela správně, může stačit i jen to, že dítěti pomůžeme danou emoci, jenž se ho zmocnila, pouze pojmenovat. Než zareagovat špatně tím, že danou emoci nesprávně posoudíme, je lepší dítěti jenom vysvětlit, co se v něm a kolem něj právě děje. Aby se emoční regulace mohla dobře vyvinout, měla by zahrnovat i proces poznávání neboli emoční uvědomění.

Svůj prostor potřebují všechny emoce

Proces emočního poznávání je právě do značné míry úlohou rodičů, resp. pečujících osob, kteří tím, že prožívané pocity a emoce správně popisují a vysvětlují, usnadňují dítěti proces poznávání a pochopení emočního dění v sobě i kolem sebe. Čím dříve se každý z nás dokáže v emocích alespoň trochu vyznat, tím dříve můžeme umět zvládat ty negativní a o to více prostoru zbude na ty pozitivní. O to více v pohodě můžeme být my sami i naše děti. Takže je dobré s dětmi mluvit a trpělivě jim vysvětlovat vše, co se kolem nich i v nich samotných odehrává.

Škála emocí, jenž všichni prožíváme, je velmi široká. A i když je to někdy obtížné a vyžaduje to naše velké úsilí a trpělivost, u dětí je moc důležité, abychom k jednotlivým emocím přistupovali rovnocenně. Zlost by měla mít stejnou příležitost projevu jako radost. I strach by měl mít svůj prostor k ventilaci jako třeba smutek. Pokud se této rovnocennosti nedostává, může se stát, že bude dítě v budoucnu některé emoce potlačovat, což není zdravé pro jeho duševní vývoj. Může to vést k chudšímu emocionálnímu prožitku v dalším životě i k horší empatii vůči druhým. Potlačeným emocím můžeme jen těžko rozumět. Proto bychom měli přijmout všechny emoce a dát jim šanci, abychom se naučili vzájemně se zvládat. A u našich dětí to platí obzvlášť. Chceme-li z nich mít vyrovnané a emočně stabilní osobnosti.