Šikana pohledem rodiče oběti - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Jednou z největších rodičovských výzev je přimět děti středního a staršího školního věku k hovoru o škole a spolužácích (i když i zde se dá z náznaků a mezi řádky mnohé vyčíst).

Mladší děti se naopak velmi rády podělí o své zážitky a raportují průběh školního dne tak detailně, až rodičovská pozornost často polevuje. Pokud však zaregistrujete jeden z následujících dvou scénářů, zbystřit byste měli určitě a nejspíše i jednat, protože šikana a její prvotní stadium – ostrakizace (tj. vyloučení z kolektivu) – nepatří jen mezi zdi věznic.

Jak rozeznat šikanu?

V prvním případě dítě o škole vypráví nerado a sporadicky, působí dojmem, jako by se snažilo na ni zapomenout. O spolužácích se nezmiňuje, domů si kamarády nevodí. Přináší poznámky za zapomínání, vrací se pozdě nebo naopak nápadně brzy, hladové (někdo mu vzal svačinu), se zničeným oblečením, šrámem nebo modřinou, kterou neumí přijatelně vysvětlit, často marodí, po ránu mu nebývá dobře, chodí „za školu“. Jeden ukazatel tu a tam nehraje roli, více faktorů či jeden častěji se opakující nutí k zamyšlení a opatrným otázkám.

Potvrdí-li se podezření, je potřeba zvážit další kroky a nejednat ukvapeně či v afektu. Smetení problému ze stolu („To jsi chlap?“ nebo „Asi jsi zase provokoval, co?“) způsobí nedozírné škody, především se dítě uzavře a přestane se svěřovat. Naopak vždy pomůže vyjádření vaší podpory; dítě má cítit, že v každém případě stojíte na jeho straně. Má-li dítě od rodiče navíc stvrzeno, že se agresorovi může a má bránit, v lepším případě postačí jedna protiakce a problém je vyřešen. Často to ovšem tak jednoduché není a zvlášť slabší či nějak handicapovaný jedinec (který je předmětem šikany nejčastěji) nesvede úspěšně bojovat s přesilou. Ovšem i v tomto případě neškodí pokusit se projevit rezistenci. Tu totiž agresor neočekává – kritériem výběru oběti byla právě její bezbrannost.

Dále můžete dítě povzbuzovat k navázání přátelství alespoň s jedním spolužákem, případně to podpořit ve spolupráci s dalšími rodiči ze třídy. Vhodným prostředkem je rozhovor s třídním učitelem a výchovným poradcem, metodikem prevence či školním psychologem, pokud jej daná škola má. Když narazíte na osvíceného pedagoga, a je jich čím dál více, je velká šance, že o problematice ví dost na to, aby s třídou kvalitně a soustavně pracoval, v pokročilejších případech přizval na pomoc odborníky.

Hlavní je řešit situaci!

Nejsnazší řešení – převedení dítěte na jinou školu – je z rodičovského hlediska pochopitelné, ale v praxi se nejeví jako šťastné. Jednak informace prosakují a dítě si snadno přenese pověst otloukánka na jinou školu, jednak ve třídě, která je infikována virem šikany, odsun oběti nic nevyřeší: okamžitě je vyhlédnuta nová oběť, druhý nejslabší článek řetězu. Výjimečné nejsou ani situace, kdy oběť v jednom kolektivu se stává s příchodem do kolektivu nového agresorem ze strachu, aby se pro něj otřesná zkušenost neopakovala.

Druhá strana mince byť počínající šikany zůstává často nepovšimnuta, přesto i ta zaslouží stejnou pozornost. Rodiče často ještě duchem u pracovních povinností bezmyšlenkovitě přikyvují veselým historkám o spolužákovi, který je divný, nikdo se s ním nechce bavit, smějí se mu a třídním sportem je pořádání legrácek na jeho účet, zatím třeba ještě vcelku neškodných. Není třeba se hned děsit, že z dítěte roste násilník a tyran, nicméně i zde je třeba zareagovat. Jak, to se pokusíme nastínit v některém z dalších článků. V zásadě však platí, že čím dříve si ostrakizace a prvotních symptomů šikany povšimneme a začneme je správným způsobem řešit, tím lehčí a kratší cesta k uzdravení celého kolektivu před námi je.