Nízké sebevědomí trápí více lidí než neblahé důsledky sebevědomí příliš vysokého. Přestože vlastní nedostatky a chyby jsou obvykle hlavně naší představou a tvoří jen část našeho já, často si ji nevědomě pěstujeme. Zatímco tu důležitější část necháváme zakrnět.
Člověk s nízkým sebevědomím si je jist jednou věcí: za nic nestojí. Protože si nevěří, mnoha situacím se raději preventivně vyhne. Do jiných jde s pocitem, že je nezvládne a výsledkem bývá, že je to tak. Když se věc podaří, považuje to za náhodu. Bojí se oslovit lidi, kteří ho zajímají a přitahují. Spoustu času věnuje své domnělé nedostatečnosti a to zcela zbytečně.
Stále dokola si v duchu prochází tytéž pochybnosti, samozřejmě bez výsledku. Takové přemítání totiž nikam nevede, jen ho utvrzuje ve vlastní neschopnosti. Mnoho nepříznivých situací vztahuje k sobě, za kritikou cítí osobní útok a je velmi snadno zranitelný. Když je odmítnut, obvykle ho to ani nepřekvapí. Jen si potvrdí, že jeho názor na sebe sama je správný.
Záludná hra
Nedostatek sebedůvěry se často objevuje ve chvíli, kdy je to nejméně vhodné. Podpůrná a posilující část naší osobnosti je zanedbaná a obvykle není k mání právě tehdy, kdy ji nejvíc potřebujeme. Když hledáme sílu a jistotu, když se chceme o své sebevědomí opřít a hrdě prohlásit: „Věřím si, jsem dobrý v tom a v tom, umím to a to a chci předvést, jak mohu být užitečný světu.“ Jako bychom se celou vahou opřeli do prázdna. Když své sebevědomí zoufale potřebujeme, nemáme se čeho chytit.
Podléháme této záludnosti natolik, že nás nenapadá žádné řešení. Je to jako nemoc. Rozhodli jsme se svou neschopnost přijmout jako pravdu. Buďme k sobě upřímní, je to naše vlastní rozhodnutí.
Obehráváme sami sebe
Toto rozhodnutí o naší nedostatečnosti je nám natolik vlastní, že si ho často ani neuvědomujeme. Máme ukryto v podvědomí, že nejsme dost dobří a že bychom měli být lepší. Nevíme o tom. Někde jsme se ten pocit naučili a teď ho prožíváme. Kde se vzal?
Stále si vyčítáme, že děláme něco špatně. Není to pravda, děláme to tak, jak teď nejlépe dovedeme. Výčitky nás vedou do slepé uličky. Berou nám energii, odvahu, nadšení a radost ze života. Raději nic neděláme, abychom něco nezkazili, a cítíme se mizerně proto, že nic neděláme. Je to začarovaný kruh.
Nejistá záruka
Neprojevujeme se, protože se bojíme, že bychom přišli o něčí náklonnost, o lásku. Protože kdyby nás poznal, co by si asi pomyslel? Že jsme nemožní, že jsme nepraktičtí a nešikovní, že jsme divní, že jsme přecitlivělí, že nežijeme v realitě a tak dále a tak dále. Čemu věnujeme pozornost, to roste!
Záruku, že se tak ochráníme od nepříjemností, stejně nemáme. Dokud si ponecháme a podporujeme tato přesvědčení, nic se nezmění. To, jak se cítíme, z nás čiší a cítí to i ostatní. Vnímají nás tak, jak my vnímáme sami sebe. A těžko jim to můžeme mít za zlé.
Kdo nevsadí, nevyhraje
Existuje spousta věcí, které hrají zásadní roli v našich trablech s nízkým sebevědomím. Ovlivňují nás a necháme se jimi zmást. Lpíme na myšlenkách, na pocitech, našem chování, zvycích, podle kterých automaticky jednáme a podobně. A myslíme si, že je to tak dané a že už jiní nebudeme, protože jsme takto stvořeni.
Těžko se z tohoto vlaku vystupuje. Ale je potřeba to udělat. A udělat znamená, že opravdu něco uděláme. Vždycky můžeme změnit své rozhodnutí ve prospěch něčeho lepšího. Jednou z těch věcí je dát si jasný záměr. Méně se zaobírat zbytečnými myšlenkami, jednat přímo a zjednodušit si život.
Kyberšikana je nový a specifický druh šikany.
Dítě nebo dospívající opakovaně trápí, hrozí, pronásleduje, ponižuje, zesměšňuje nebo se jinak zaměřuje na další dítě nebo dospívajícího pomocí textových zpráv, e-mailů, webových stránek nebo pomocí jakéhokoli jiného typu moderních komunikačních technologií.