Velkorysý by chtěl být asi každý, protože každého by zřejmě těšilo vědomí, že se to o něm říká. Jedná se však o vlastnost, která není běžná, nelze ji získat automaticky jen díky tomu, že se nám třeba zrovna dobře daří. Je však možné, se jí naučit. Zde je nabídnuto pár kroků, jak na to. Prvotní je ale asi vůle, bez té nejde téměř nic.
Pokud je někdo velkorysý, nemusí to hned znamenat, že je bohatý a štědrý. Tuto vlastnost má člověk, který je šlechetný, dobromyslný, chápající a tolerantní. V případě štědrosti jde často spíše o jakousi duševní štědrost nežli hmotnou. Jde o to, zda jsme ochotni druhým věnovat část svého srdce. V té hmotné podobě se to dá vyjádřit jako rozdíl mezi tím, co můžeme nabídnout a minimem, jaké bychom byli ochotni přijmout. Je to vlastně to, co jsme ochotni dát navíc nad rámec nějakého nezbytného minima.
Empatie, pozitivní přístup a nadhled
K velkorysosti je potřeba empatie, musíme mít pochopení pro druhé. A nestačí jen pochopení pro druhé, ale je třeba mít pochopení také pro sebe samého. Je nutné naučit se hodnotit sám sebe objektivně, ale zároveň si nedovolit žádné opovrhování sebou samým či dokonce sebeponižování. Je potřeba vnímat hlavně své přednosti. Nejsme ani horší ani lepší než ten druhý. Chceme-li být velkorysí, musíme vnímat sebe i své okolí se všemi přednostmi i chybami a přistupovat k tomu pozitivně. Musíme umět hodnotit pozitivně nejen své okolí, ale především sami sebe. Negativní slova a smýšlení v nás vyvolávají nepříjemné pocity a s těmi se v nás velkorysost nezrodí.
Na cestě k velkorysosti se také musíme umět povznést nad maličkosti a nevyvolávat zbytečnou agresi či negativní atmosféru. Když nám například prodavačka ve stánku nedovolí stoupnout si s dětmi do stínu, který její stánek nabízí, měli bychom se nejdříve zamyslet, co jí k tomu vede, než začneme ventilovat svůj vztek. Třeba jí tím zabíráme prostor a ochuzujeme o potenciální zákazníky. Není samozřejmě v pořádku akceptovat křivdy, ale je potřeba mít pod kontrolou unáhlené reakce v každodenních situacích. Velkorysí lidé většinou umí tyto situace zvládat s nadhledem.
Velkorysosti se můžeme učit už v dětství a dále v partnerských vztazích. Když se budeme umět povznést nad všední drobnosti, naučí se tomu od nás i naše děti. Škarohlídi a rýpalové právě velkorysostí neoplývají. Míru naší velkorysosti může ovlivňovat náš momentální emoční stav. Pokud jsme vystaveni silným emocím (např. po zhlédnutí nějakého dojemného filmu), můžeme mít tendenci být více štědří.
Pochválit a povzbudit, ale nic nepřehánět
K velkorysosti je třeba přistupovat umírněně, nedělat žádná okázalá gesta a přehánět chválu tam, kde to není namístě. Pak by to působilo nepřirozeně a efekt by mohl být opačný. Někdy méně může být více. Někdy může být projevem velkorysosti to, že určitou situaci pouze tiše přejdeme a zdržíme se komentářů.
S tím souvisí i to, že velkorysý člověk dokáže určité věci v potřebnou chvíli přehlížet a vyzdvihnout třeba i drobnost, která povzbudí. Přestože by toho našel hodně ke kritizování, dokáže to přehlédnout a naopak pochválit, byť maličkost. Chyby k životu patří a velkorysý člověk k nim tak přistupuje. Umí pochválit sebe i druhé, protože si moc dobře uvědomuje, že chvála může být v kritických okamžicích velký pomocník.
Nebylo by špatné, kdyby každý z nás byl alespoň trochu velkorysý. Být ochoten obdarovat, dát více než je potřeba, umět se povznést nad maličkostmi, být více pozitivní a dokázat povzbudit. Svět by byl o něco veselejší, žilo by se nám lépe. Zkusme se nad tím zamyslet a vždy, když to půjde, si kroky k velkorysosti připomenout a následovat je. A pokud máme ve svém okolí nějakého opravdu velkorysého člověka, učme se od něj. Je to vlastnost, která je hodna obdivu a následování.
Rozvodovost se bohužel nevyhýbá manželstvím s dětmi, tudíž někdy jsou onoho vzorného chování dospělých svědci i děti. Dítě se stává ve sporu dvou dospělých nechtěně zbraní jednoho z nich.
Jeden z rodičů začne popuzovat dítě proti druhému rodiči. S tímto jevem se setkáváme zejména v situacích, kdy je dítě