Když se lidé rozhodnou mít děti, zpravidla předem nepočítají s tím, že by zůstali jen u jednoho. Víc dětí s sebou přináší větší pestrost, víc láskyplných vztahů, ale samozřejmě také více starostí.
Sourozenec je svým způsobem darem a někteří rodiče to i tak vnímají. Dávají svému prvnímu dítěti společníka na životní cestu, aby nikdy nebylo samo, vždy si mělo s kým hrát a v dospělosti mělo někoho, o koho se může opřít, na koho je spolehnutí.
Ne vždy si však rodiče uvědomí, že dítě nemusí jejich dobré úmysly vidět, a že sourozenec může do jeho světa především zpočátku přinést více negativ než pozitiv.
Z jedináčka sourozencem
Vlastně je to logické. Dítě bylo zvyklé, že má rodiče jen pro sebe a obvykle bylo centrem pozornosti. A pak se najednou objeví někdo další a máma s tátou si ho pořád chovají, přizpůsobují mu své aktivity a očividně mu dávají přednost před ním. I ostatní lidé se najednou zajímají v první řadě o nový přírůstek.
Je tedy pochopitelné, že vaše první dítě nemusí být z toho druhého nadšené a to i přes to, že jste ho na novou situaci připravovali a zdálo se, že vše chápe. Nemuselo mu plně dojít, jak bude vypadat praxe. Pokud se vaše dítě projevuje vůči sourozenci spíše negativně, neznamená to, že je zlé a že se svým bratrem nebo sestrou nikdy nebude vycházet dobře. Potřebuje jen pochopit, že je pro vás pořád stejně důležité a na nový stav věcí si zvyknout.
Problémům v této fázi můžete do jisté míry předejít tím, že dítě začnete na příchod sourozence průběžně připravovat už během těhotenství. Samozřejmě záleží na věku, ale je dobré mu vysvětlit, že se mu narodí sourozenec, se kterým si bude moci hrát, ale že nejdřív bude hodně maličký a budete se o něj muset hodně starat. Je dobré mu zdůraznit, že i když se budete muset často přednostně věnovat miminku, neznamená to, že ho máte rádi více než jeho.
Pokud je dítě dostatečně velké, můžete ho zkusit do péče o mladšího sourozence zapojit. Nebude si potom připadat tolik odstrčené a navíc to přispěje k rozvoji jeho empatie. Není ale samozřejmě vhodné, abyste dítě v tomto směru nějak přetěžovali. Rodiče a hlavní pečující osoby jste vy a dítě by si toho mělo být jasně vědomo. Ono pořád zůstává vaším potomkem, o kterého se budete starat, přestože je tu i někdo mladší a bezmocnější. Neměli byste z něj dělat třetího malého rodiče. K sourozenci by pak sice pravděpodobně mělo pozitivní vztah, ale s tak velkou zodpovědností by zároveň ztratilo pocit bezpečí a jistoty, který každé dítě potřebuje.
Co dělat, když se děti perou
Hádky a drobné rvačky jsou mezi sourozenci celkem běžné a nevěstí nic hrozného. Někteří rodiče však mají představu, že pokud by se jejich děti měly rády, tak by se mezi sebou přece nebily, nedělaly si naschvály a neprovokovaly se. Není to pravda. To, že se děti perou, je prostě normální a není třeba se kvůli tomu příliš znepokojovat, pokud samozřejmě nejde o extrémy, kdy se snaží si záměrně vážně ublížit.
Ve většině případů se to však má tak, že se vaše děti mají rády a nechtějí toho druhého nějak poškodit. Mnohdy je to pro ně nejjednodušší způsob řešení sporů, někdy se perou jen v rámci hry. Není proto vhodné dělat z jejich potyček nějaké velké drama. Vysvětlete jim však, že konflikty se dají řešit i jinak, než že toho druhého praštíme a že i když se perou jen z legrace, musí být opatrné, aby se vzájemně nezranily. Klidně jim řekněte, že nevidíte rádi, když se bijí a že máte strach, že se něco stane.
Není ovšem vhodné některé z dětí obviňovat, že je zlé, svalovat vinu pouze na jednoho ze sourozenců a toho druhého nepřiměřeně ochraňovat, litovat a utěšovat. Rodiče mívají tendenci zpravidla bránit mladší dítě před starším, což je pochopitelné, ale nemělo by to dospět k tomu, že bude to starší bráno jako původce všeho zla a mladší jako nevinné ubožátko. Většinou totiž vinu nenese jen jeden, což byste si měli uvědomit a přistupovat k nim podle toho.
Když spolu děti prostě nevyjdou
Přáním každého rodiče jistě je to, aby se jeho děti měly rády a podle toho se také chovaly. Ale co když tomu tak není?
Někdy se sourozenci doopravdy nemohou vystát a vypadá to, že je mezi nimi spíš nesnášenlivost než nějaká láska. Obvykle jde o přechodné období a děti z toho postupně vyrostou a najdou si k sobě cestu.
V některých případech však k tomuto sblížení nikdy nedojde. Možná si říkáte, že to přece nejde a že se děti musí mít rády, když jsou sourozenci. To však ve skutečnosti není jejich povinností. Každé z dětí je samostatným jedincem s odlišnou osobností, než má ten druhý a někdy bývají tak rozdílné, že z nich nikdy kamarádi být nemohou.
To je samozřejmě škoda, ale vy jako rodiče nemáte právo je k nějaké větší blízkosti nutit. Můžete jim pomoci najít nějaké společné téma, něco, v čem by si rozuměly, ale víc udělat nelze. Někdy je nutné se smířit s realitou, i když to není snadné.
Pro samotné sourozence to určitě také není procházka růžovou zahradou. Když nám nesedne například někdo z kolegů, je to sice nepříjemné, ale zpravidla se od nás neočekává, že s ním navážeme bližší vztah a my se s ním jednoduše přátelit nemusíme, pokud nechceme. Se sourozencem však nemůžeme být tak rychle hotoví. Ať už k němu máme jakýkoliv postoj, tak je to dítě našich rodičů a většinou s ním jsme několik let nuceni sdílet stejnou domácnost, někdy dokonce pokoj.
Ve většině případů však není situace tak vážná a i když mezi sebou mohou mít konflikty, mají se sourozenci rádi, záleží jim na sobě a jsou připraveni se za sebe postavit. Pokud si spolu rozumí, jedná se o jeden z nejhezčích vztahů v životě člověka. Málokoho známe tak dlouho a tak dobře jako svého sourozence, s málokým máme tolik zážitků a téměř s nikým nemáme společné rodiče. Tento vztah je prostě jedinečný a pokud má člověk sourozence, se kterým je mu dobře, je to skutečně ten nejcennější dar, jaký kdy od svých rodičů dostal.
Už v dětství v sobě utváříme strachy, které nás doprovází celý život. Rodiče i škola nás pilně učili, čeho všeho je třeba se bát, ale zapomněli nám říct, jak to překonat. Nejhorší je podlehnout a radši nic nedělat.
Kdyby nám v životě jen všechno vycházelo, neměli bychom jediný důvod, proč se zlepšovat.