O psychoterapii … aneb jak se nezbláznit - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Psychoterapie je v naší zemi stále obestřena řadou předsudků a předpokladů, které této profesi a klientům, potažmo potenciálním klientům, ne vždy úplně prospívají. Každý pravděpodobně někdy slyšel výroky typu: terapie je jen pro blázny.

Mezi lidmi jsou však také velmi časté představy o tom, že své problémy musíme řešit sami, musíme být dost silní a odolní a nikoho se svými problémy neobtěžovat. Jistě znáte či možná dokonce míváte podobné myšlenky: poradit si musím sama, chtít pomoc je slabost, moje problémy nikoho nezajímají, atp. Paradoxně je však stále dosti jedinců, kteří se ve svém životě potýkají s obtížemi a problémy, které již nemohou zvládnout vlastními silami či s pomocí svých blízkých. Jsou lidé, a není jich málo, kteří si dokáží říct o pomoc, a na změně ve svém životě chtějí mít hlavní a největší podíl.

Tito jedinci vyhledali pomoc psychoterapeuta z nejrůznějších důvodů. Někomu byla psychoterapie doporučena, někdo ji považoval za poslední možnost, někdo jiný zase za experiment. Pro někoho je psychoterapie možnost o svých problémech mluvit s někým, kdo mě nezná a tudíž neodsoudí. Nechci však na tomto místě psychoterapii slepě obhajovat, protože pouze každý sám za sebe můžeme posoudit její význam, užitečnost či neužitečnost. Mám-li však uvést z mého pohledu ten nejvýznamnější důvod pro toto téma, je jím fakt, že psychoterapie zkrátka funguje a dokáže být velmi prospěšná. Naše praxe zná řadu případů, kdy psychoterapie pomohla. Chci vás proto pozvat na malý exkurz do našeho světa prostřednictvím jednoho příběhu.

Příběh z praxe

Na psychoterapii se díky doporučení své kolegyně z práce objednala žena středního věku. Při prvním setkání popisuje, jak se cítí. Říká, že je smutná, bez nálady, má úzkosti a velmi často pociťuje strach. Potíže, které popisuje, trvají už delší dobu a někdy jsou dokonce natolik intenzivní, že má pocit, že se zblázní. Ženě také vadí, že v některých situacích reaguje nepřiměřeně, což se dotýká především jejího čtyřletého syna a manžela. Svěřuje se s tím, že nemá radost ze života, nic ji nebaví, nedokáže se uvolnit a radovat. To vše navzdory tomu, že syn jí dělá velkou radost a s manželem mají opravdu pěkný vztah, o kterém nepochybuje. Nejvíce ji vadí, že v důsledku svých potíží chodí do práce s obavou a úzkostí a zhoršilo se jí díky tomu i vyjadřování, soustředěnost a paměť.

Nahlédnutí pod pokličku

Nehodlám zde popisovat celý terapeutický proces, to není mým cílem. Chci vám spíše nastínit směr a to, k čemu si v závěru žena z příběhu došla. Pro naši práci je důležitý výchozí předpoklad, že pokud někdo do terapie přijde, má představu, že by věci v životě měly být jinak. A tuto představu se snažíme obrazně řečeno oživit. V terapii jsme tedy nejprve mluvily o tom, co pro sebe tato žena potřebuje a jaká očekávání ji přivedla. Na moji otázku, co by chtěla, odpověděla, že se chce změnit, chce být v klidu, zbavit se úzkostí a nebát se. O svých přáních a potřebách dokázala hovořit konkrétně a bez větších obtíží, což bylo pro naši spolupráci důležité. Žena popisovala, že chce být sebevědomá a veselá, aby si mohla více užívat se svojí rodinou. Sebevědomí také potřebuje pro svoji práci, kde je v každodenním kontaktu nejen s kolegy, ale také se zákazníky. Dále uvedla, že chce mít sílu na řešení problémů, které k životu patří. Přála by si být ve své práci prostě dobrá, protože ji moc baví a nechce o ni přijít. V neposlední řadě žena zmínila přání být příjemnější ke svému okolí. Měla dojem, že díky své uzavřenosti a nepohodě dostatečně dobře nekomunikuje a to ovlivňuje jak rodinné tak pracovní vztahy. Chce lépe komunikovat, naslouchat druhým a dát jim najevo, že jí na nich záleží.

Kudy kam?

Je to otázka, kterou si v životě všichni klademe, ať jsme na začátku naší cesty, v polovině či na konci nebo stojíme na rozcestí. Zajímá nás, kudy jít a kam, zvláště ve chvílích, kdy je naše cesta příliš krkolomná a zamlžená a neschůdná, podobně jako cesta ženy z našeho příběhu. Je to opravdu jen o tom se zeptat a dostat odpověď? Není to tak jednoduché, ale pěkně popořádku. Možná vás napadne: „Jak může pomoct jen povídání?“. Překvapivě může. Chápu, že se to jeví téměř jako neuvěřitelné, ale záleží na úhlu pohledu, který zvolíme. Dovolte mi, abych vám představila ten náš. Povídání může být velmi užitečné a je to velký dar, který máme. Jen v běžném životě s ním nakládáme poněkud samozřejmě. V terapii je to náš nástroj a právě mluvené slovo je velmi mocný nástroj. Jen vědět, jak s ním zacházet. Psychoterapii vnímáme jako bezpečný prostor pro vydání se na cestu změny. Vydání se na cestu nového příběhu, který klient společně s terapeutem mohou v rámci psychoterapie psát. Důležitou úlohu v tomto příběhu hraje autorství, které je bezvýhradně na klientovi samotném. Zjednodušeně řečeno si klient svými slovy vypráví, a tak tvoří nový příběh, novou budoucnost. Terapeutovým úkolem je vytvoření bezpečného a tvůrčího prostředí s pomocí otázek, které otevírají nové možnosti a alternativní pohledy. Psychoterapie funguje také prostřednictvím změny našich předsudků a předpokladů. Je to prostor pro vytvoření nových přesvědčení, která nám mohou být v životě užitečnější než ta minulá. V každém případě prvním a nezbytným krokem je ochota říct si o pomoc a vzít věci do vlastních rukou. Bez tohoto předpokladu není možné od terapie očekávat zázraky. A jsem osobně velmi ráda, že zmíněná žena tento krok udělala a rozhodla se pro změnu. Řekla si, že takhle už to dál nejde. To je mimochodem velmi častá motivace lidí, kteří do terapie přicházejí. Ale zpět k našemu příběhu a k tomu, jak pokračoval.

Co pomohlo?

Zřejmě vás napadne, jak může pomoci to, že si někdo zvolí cíl a jde za ním. Prostě to funguje, ale dodávám, že je to těžká cesta. V tomto případě trvala cca 10 hodinových setkání, ale je to velmi individuální a každý potřebuje jinou délku a frekvenci terapie. Není jednoduché dělat věci, které jsme doposud nedělali, nebo pro nás nejsou přirozené. A už vůbec není jednoduché vzdát se vlastních pravd a přesvědčení, které si s sebou životem neodlučitelně neseme. Zmíním tu teď výsledky naší společné práce, které považuji za podstatné a díky kterým mohla žena terapii ukončit. Rozhodla se, že už nechce být ihned poražená, když se něco děje, ale chce počkat a zvážit, nakolik je situace opravdu vážná. Rozhodla se přehodnotit důležitost některých věcí ve svém životě. To byla velká změna a přinesla uklidnění. Dokonce dokázala nad něčím mávnout rukou a neřešit to. Toho si všiml i manžel, který reagoval na její chování velmi pozitivně a tím i podpořil její odhodlání. Řekl prý, že se s ní dá normálně bavit a má lepší náladu. Všiml si také, že si stále na něco nestěžuje, směje se a baví se o různých věcech. Díky tomu je doma úplně jiná atmosféra, což má pochopitelně pozitivní vliv také na syna. Tedy přestala reagovat nepřiměřeně. Další zásadní změnou byl jiný pohled na kolegy v práci. Původně se cítila méněcenná a nedokázala se projevit. Prostřednictvím povídání o tomto postoji si žena uvědomila, že už se kolegů tolik nebojí a nemá strach z jejich postojů, nemá totiž důvod. Dokáže teď sama přispět nějakým návrhem, debatuje s kolegy o práci, zapojuje se a má pocit, že ji berou, a to je pro ni velmi důležité. Sama popsala, že se cítí mnohem lépe a už není tak vystresovaná, když jde do práce. Dokáže už říct, co si myslí a stát si za svým názorem tak, že jí to okolí věří. To byl také velký pokrok a ženě dodal kus sebevědomí. Změna se stala prostřednictvím povídání, najednou žena začala přemýšlet a mluvit o sobě a svém životě jinak. Úzkosti, smutek, špatná nálada a strach byly do značné míry nahrazeny novými pohledy, jinou komunikací, jiným postojem k práci a kolegům. Začala nová etapa jejího života, nový příběh, který si žena sama vybrala. Nakonec zjistila, že už terapii nepotřebuje.

Je-li pro vás tento příběh inspirací, jsem za to ráda. Je-li pro vás tento příběh provokací, i tak jsem ráda. Je-li pro vás tento příběh nepřijatelnou realitou, které nevěříte, a štve vás, i tak jsem ráda, že jste si ho přečetli až do konce. Pokud se rozhodnete pro změnu, rádi se s vámi vydáme na cestu.