Nastoupilo vaše dítě do 1. třídy? Jak to zvládá? A jak vy? - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Jak co nejlépe zvládat úskalí první třídy?

Rozhodně není odpovědí, že nejpodstatnější je, že váš potomek měl již před nástupem do školy co nejlepší základy čtení nebo psaní, a už vůbec ne třeba ten nejkrásnější penál nebo značkové oblečení. Jistě, už šesti nebo sedmileté děti jsou schopny vzájemného srovnávání, závisti, opovržení… Mnohem podstatnější je, aby s podporou celé rodiny co nejlépe obstály při změně životního rytmu v novém sociálním prostředí, nebyly zcela zaskočeny novými požadavky.

To samozřejmě není žádné převratné zjištění, nicméně rok co rok jsou tisíce rodičů prvňáčků pod rouškou pýchy a snahy situaci zvládnout zároveň více či méně nejistí, plni obav. Nakolik obstojí ve své roli oni sami? Co vlastně požadovat od svého potomka, co od sebe a v neposlední řadě od paní učitelky?

Zlomová situace pro celou rodinu

Není náhodou, že i odborně se nástup dítěte do první třídy nazývá zlomovou situací pro celou rodinu a mnoho rodičů prožívá nástup potomka do základní školy s větší či menší úzkostí. Přinejmenším první období školní docházky leckdy potvrzuje, že tyto úzkosti byly na místě: Ne vždy se synek nebo dceruška vrací ze školy úspěšně a nadšeně, ne vždy se do školy těší, ne vždy lze spoléhat na to, že paní učitelka postupuje zcela správně…
Počáteční pochybení rodičů i kantorů přitom mohou spustit u malého školáka neblahý řetězec, z něhož bývá únik obtížný a dlouhodobý: ztráta motivace, nechuť ke škole a k učení, únava, horší výsledky, horší postavení v očích učitelů i spolužáků…

Jaká pravidla ve škole platí, jak se jim umět přizpůsobit

Nároky na jistou míru discipliny mohou být pro mnohé prvňáčky tak trochu šokem. Je třeba jim vysvětlovat, proč jsou důležité, eventuálně hledat příčiny, proč danému „děcku“ činí problémy je akceptovat.
Vesměs jde jen o rozličnou míru času, kterou dítě na adaptaci potřebuje, což vyžaduje trpělivost a spíše vlídné povzbuzování. Jindy se může jednat o vzdor vůči nové situaci, kdy je na místě důsledně i doma trvat na respektování školních zásad.
Nelze také opomíjet riziko, že jádrem problému je nedostatečná školní zralost dítěte, které zkrátka potřebuje více času. Pak stojí za úvahu nějaká přípravná třída nebo jiné alternativní řešení. Rozhodně není třeba propadat panice, že je váš potomek nějak handicapovaný – s trochou trpělivosti, případně i s odbornou pomocí, se záhy může vše obrátit k lepšímu.
Tím není míněno, že by se člověk měl učit podřizovat se jakékoli autoritě. Je na rodičích posoudit, jak a jaká pravidla jsou v konkrétní škole nastavena, citlivě vést dítě k tomu, aby se učilo si je osvojit, pokud jsou opodstatněná. Pokud naopak získáte pocit, že chyba je na straně školy, neváhejte se bránit.

Pozitivní motivace aneb jak zacházet s úspěchy a neúspěchy

Snad nejdůležitější je pěstovat v dítěti kladný vztah ke škole a hlavně k učení samotnému. Nejen hledáním zábavných postupů přípravy na výuku, ale neopomíjet ani to, k čemu je vlastně ona příprava dobrá. V jednom z aktuálních výzkumů ukázalo, že nezanedbatelné množství nastupujících prvňáčků nemá valnou představu o tom, co jednotlivé předměty obnášejí – vědí, že se budou učit číst a psát, natož, k čemu jim budou dobré. Minimum dětí uvedlo, že naučit se číst jim přinese schopnost sám si číst knížky. Obecně, že osvojené učivo jim nabídne nové možnosti a třeba i šanci si v budoucnu splnit sen dělat to, co by je nejvíc bavilo.

Známkování, hodnocení

Je jasné, že jedničky dělají radost rodičům i dětem. Na druhé straně by si začínající školák měl zvykat na objektivní kritéria, dílčí neúspěchy. I první dvojka bývá zlomová událost pro dítě i rodiče, ale všichni se musí naučit přijímat i jiné známky, než jedničky. To ovšem předpokládá srozumitelně vysvětlovat, co bylo dobře nebo špatně a proč.

Také je vhodné děti samotné ´vtáhnout´do systému hodnocení – ptát se, jakou známku by si samy nebo spolužákovi daly a proč, vyložit, v čem je jejich úsudek správný nebo chybný… To je úkol hlavně pro učitele, ale i rodiče by měli tímto způsobem zpětně dění během vyučování se svým potomkem probírat.

Zájem o veškeré dění ve třídě i v celé škole

Určitě je vhodné zajímat se o prvňáčkovi nové kamarády, akceptovat je, pomoci dítěti vytvářet si novou komunitu i po skončení vyučování . Například společné hry v rámci poznávání prostředí jiných rodin jsou pro všechny přínosem.
Na druhé straně se ví, že i malé děti jsou schopny projevů šikany. K jejich odhalení pomůže schopnost setrvalé komunikace, podpora dítěte ve schopnosti se otevřeně svěřovat.

Komunikace s učitelem

Podle ideálních představ rodičů by měl předkládat látku srozumitelně a přitom zábavně, být spravedlivý, oplývat patřičnou autoritou, ale i vlídností a tolerancí, zvládat individuální přístup k dětem, umět je motivovat …

Je těžké to vše splnit, takže často dochází k tomu, že v průběhu roku jsou s „paní učitelkou“ rodiče čím dál nespokojenější. Někdy na tom má podíl i jistá žárlivost, vycházející z pocitu, že jim její autorita konkuruje, že má na dítě až příliš velký vliv. O to víc je důležité s ní být v bezprostředním kontaktu.

Nejde totiž jen o to, aby rodiče seznamovala s žákovými úspěchy a problémy. Měla by s nimi spolupracovat na tom, jak mají svým ratolestem pomáhat, jak se s nimi doma učit. Jinak může být dítě zmateno odlišnými metodami, rodiče trpět nejistotou, zda postupují správně. Výsledkem je nespokojenost pedagožky, rozladěnost rodičů a klesající motivace dítěte.

Kantorčina vstřícnost musí zároveň otvírat prostor pro to, aby se i rodiče na ni mohli s důvěrou obracet s problémy, s nimiž se dítě svěří doma, ale jí to mohlo uniknout. Ať už se jedná o problémy osobní nebo školní, třeba špatné vztahy mezi spolužáky, případně třeba i první náznaky šikany.

Základem je nebát se být podle konkrétní situace někdy autoritativní, někdy konejšivý, jednat s kantory jako s rovnocennými partnery. Na tom všem záleží psychický vývoj dítěte, které je bez naší pomoci mnohem bezbrannější a bezradnější.