Vždy, když se přihodí něco nepříjemného, člověka napadne a často také drží "nad vodou" myšlenka, že by mohlo být ještě hůř. Tato myšlenka nám pomáhá situaci zvládnout. I když máme pocit, že se cítíme úplně nejhůř. Z každého pádu či chyby se můžeme poučit a může nás to posunout dál. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Můžeme tomu vždy věřit?
Každá životní nepříjemnost - ať už jde o ztrátu práce, zhoršené zdraví, úmrtí někoho blízkého nebo finanční potíže - nám nějakým způsobem změní život, nic pak není jako dřív a řešíme, co a jak bude dál. To pak záleží na tom, jak danou situaci dokážeme zvládnout, do jaké míry nás to zlomí. Každá negativní událost může něco dát. Rozsah jejího vlivu je u každé situace jiný a rozdílný je i v závislosti na člověku.
V šoku nevěříme ničemu
Potká-li nás nějaká nepříjemná událost, v prvním momentě zažíváme šok, kdy nám mysl zcela zaplní pouze tato nepříjemnost. Jelikož se v prvních okamžicích soustředíme pouze na tuto událost, nevidíme nic jiného a tak nám nedochází, že existují různá východiska z dané situace. Vždy se nabízí nějaká řešení, co dál dělat nebo co si z prožité události vzít. Když nás někdo v tento moment šoku utěšuje a ujišťuje, že to bude dobré, nevěříme tomu. Mnohdy tak dotyčný utěšuje především sám sebe a neví, jak jinak se situací naložit. Jde o psychologický jev nazývaný jako sladké citrony. Neboli něco nereálného. Automatická snaha hledat na tom zlém něco dobrého. V první šokové fázi je to zbytečné.
Po šokové fázi se můžeme cítit ohrožení a může se nás zmocnit panika. Nevnímáme nic jiného než krizi, ve které jsme se ocitli. Naše reakce v těchto chvílích se mohou lišit od našich běžných reakcí, jsou poháněny především naším pudem. Vysvětlování druhých proto i v této fázi můžeme mít tendenci přehlížet. Máme pocit, že se nám hroutí svět a nedokážeme s tím hnout. Můžeme se cítit i tak mimo, že potřebujeme, aby nad naším životem převzal na chvíli otěže někdo jiný. Potřebujeme čas, abychom se z toho dostali. Daná nepříjemnost musí přebolet, musíme ji začít akceptovat. Může to trvat různě dlouho, v závislosti na situaci i konkrétním člověku a jeho vnitřní síle.
Ve správné chvíli uvěříme
Pomoc druhých je pro nás v těchto okamžicích velmi cenná. Abychom se psychicky nezraňovali, potřebujeme ventilovat své pocity. Uzavírání se do sebe a odvracení od okolí není řešením. Byli bychom na to sami, utápěli bychom se v silných emocích a ztráceli bychom tím sílu a energii na vzpamatování se a posunutí se dál. Tíživost situace bychom tak ještě umocnili. Když se budeme moct vyříkat ze svých pocitů a dokážeme danou situaci akceptovat, teprve tehdy se zklidníme a budeme schopni změny.
Musíme se ale sami pro změnu rozhodnout. Přestat se litovat, přestat se utápět v utrpení. A začít přemýšlet o tom, zda to pobízení našich přátel nemá něco do sebe. Už v ten moment se "zlé" mění na dobré nebo alespoň lepší. Věříme tomu, že by mohlo být líp. K potřebné změně je také zapotřebí energie, kterou nám nešťastná událost vzala. Dodá nám ji zdraví prospěšná fyzická aktivita nebo jakákoli činnost, která nás baví. Když se nám tento krok kupředu podaří, začneme být také konečně otevření aktivní pomoci našich blízkých. Pomohou nám s hledáním nových východisek a při chmurných myšlenkách nám vždy připomenou, že to zlé, jednou nadobro skončí.
Mnohá velmi špatná událost v nás může vyvolat pocit, že to dobré je za námi a že už nikdy nebudeme tak šťastní jako dřív. Jen pád na dno nám může pomoci odhalit, kolik v sobě máme síly, když ji potřebujeme. To špatné však musí mít čas přebolet a musíme mít okolo sebe dostatek dobrých přátel a blízkých, kterým se můžeme vypovídat a kteří nás nepřestanou povzbuzovat ani v nejtěžších chvílích. Že vše zlé je pro něco dobré platí, ale musíme mít sílu nepodlehnout tomu zlému, neuzavřít se do sebe a zůstat otevření - inspiracím, radám a tomu dobrému, co má přijít. Všechno má svůj čas, i to zlé. Když mu ho dáme jen v nezbytně nutné míře, přijde i to dobré.