Mezi našimi klienty a jistě i ve vašem okolí se vyskytují lidé, kteří jsou nevěrní nebo nevěrou svého partnera trpí. Možná i vy sami k některému z nich patříte...
Jak se i v naší poradně ukazuje, problém mají leckdy nejen ti, kterým partnerova nevěra ubližuje, tak ti, kteří mají pocit, že by naopak jejich nevěry měly být více tolerovány, protože jsou „přece přirozené a nikomu neubližují“. Takže spory, hádky a scény kvůli tomu jsou zbytečné a otravné. Řeč je v druhém případě hlavně o lidech, kteří nehodlají dlouhodobější či vážný vztah ukončit kvůli své chvilkové „pletce“, ale občasné zálety si nedokážou odepřít. A vůči stálému partnerovi jim nepřipisují velkou váhu, což by podle nich i on měl pochopit místo projevů vzteku nebo zoufalství či zklamání. Ale onen stálý a někdy i ten „chvilkový“ partner mu váhu připisovat mohou, jejich vztek nebo zoufalství jsou zcela na místě. Z toho plyne hlavní princip, jímž bychom se měli řídit, pokud patříme k záletníkům nebo záletnicím. Zhruba znamená následující:
Základní zásada zní neubližovat
Kromě vzájemně dohody, podle níž si oba partneři odsouhlasí právo mít další vztahy nebo se v průběhu času ukáže, že partnerova nevěra toho druhého nijak nerozhází, by záletníci měli být obezřetní a najít v sobě alespoň elementární ohleduplnost. Bez ní riskují, že vztah, na kterém jim podle nich samotných záleží, zničí. Nebo vedle sebe budou mít člověka věčně podezíravého, nasupeného, případně nešťastného, což pohodovému soužití jistě neprospívá.
Dlužno dodat, že i v případě počáteční dohody o toleranci hrozí tváří v tvář reálné situaci nebo v průběhu času změna postoje a u „oběti“ partnerovy nevěry nastoupí navzdory původnímu odhodlání k maximální toleranci pocit zhrzenosti, žárlivosti, lítosti.
Jak bylo zmíněno, to může nastat jak u podváděného partnera, tak u oné přechodné známosti, která sice znala závazky dotyčného a své postavení na „vedlejší koleji“, ale zkrátka se zamiluje a dělá jí problémy se s takovým postavením smířit.
Ženy nebo muži?
Mluvíme tu o mužích i ženách jak v roli záletníka nebo záletnice i v rolích obětí. Málokoho ovšem překvapí, že muži častěji žádají toleranci od svých partnerek a přinejmenším by ji uvítali. Naopak jejich tolerance bývá o poznání menší. Hraje v tom nezanedbatelnou úlohu vrozená mužská ješitnost, ale i další faktory.
Možná i vy patříte k těm, kteří stále vyznávají nebo přinejmenším akceptují prastarý princip, podle něhož je mužskou přirozeností nefixovat se na jedinou ženu, ale neustále vyhledávat „vhodné objekty“. takzvaně „rozsévat sémě“,aby se lidský rod kvalitně rozmnožoval. A žena má s věrnou oddaností pečovat o rodinu.
Kdysi to možná byla pravda. Ovšem postupné (a dosud zcela neukončené) budování rovnoprávnosti mezi muži a žernami ukazuje, že si ženy nejen zaslouží volební právo , nejen nebýt závislými na svých mužských protějšcích, nejen se úspěšně prosazovat ve všech oborech, ale také rovnoprávnost ve výběru partnerů - včetně výběru partnerů náhodných, dočasných, zkrátka v „civilizovaném“ světě může situace, o nichž zde pojednáváme, nastolit jak muž, tak žena. Samozřejmě s tím, že pro oba případy platí stejná rizika a zásady.
Jak bylo řečeno, mužská tolerance nebývá vůči partnerčiným nevěrám velká z ješitnosti, kvůli rudimentům pocitu vlastnictví. Ale zároveň typ věrného, monogamně založeného muže může být občasnými zálety nikoli až tak rozzuřen, ale spíše stresován a zoufalý úplně stejně, jako bývají vesměs ženy.
Tím vším se vracíme k uvedenému hlavnímu principu. Neubližovat. V okamžiku, kdy začíná trpět ať už stálý partner či partnerka, nebo ten „vedlejší“, je třeba se rozhodnout, určit, co je nejdůležitější a podle svého rozhodnutí na rovinu jednat – ten či onen vztah ukončit, případně se dalších pletek vzdát, najít dohodu, kompromis. Jinak hrozí prohlubování sporů, ubližování… a v neposlední řadě riziko, že sám stoupenec nevěry se sám ocitne v zoufalé situaci: Zůstane sám, bez šance na jakýkoli plnohodnotný vztah, stane se terčem útoků ze všech stran.
Na závěr samozřejmě nelze opomenout leckým respektovanou zásadu „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Těžko to vzájemnou důvěru zachrání. To už je lepší rčení „co oči nevidí, srdce nebolí“. Ale to musí dotyčný dokonale zvládat, což není každému dáno. A sebemenší oprávněné tušení toho druhého opět směřuje k narušení vztahu a ubližování, kterým ve výsledku – pokud není vyslovený asociál, sobec a psychopat – bude trpět i sám obhájce vlastní nevěry.
Už v dětství v sobě utváříme strachy, které nás doprovází celý život. Rodiče i škola nás pilně učili, čeho všeho je třeba se bát, ale zapomněli nám říct, jak to překonat. Nejhorší je podlehnout a radši nic nedělat.
Kdyby nám v životě jen všechno vycházelo, neměli bychom jediný důvod, proč se zlepšovat.