V naší poradně se poměrně často s touto otázkou setkáváme. Přesněji řečeno se stížnostmi lidí, kteří mají pocit, že jejich partner či partnerka příliš podléhají požadavkům a nárokům svých dětí na úkor budování nebo zachování partnerského soužití. Mnohdy mají pocit, že dítě svého otce či matku v podstatě vydírá a pokouší se jejich nového partnera cílevědomě „vystrnadit“.
Málokdy jde o sobectví, spíše o strach z osamění
Ne, že by to tak někdy skutečně nebylo. A ne, že by někdy dítě opravdu nezneužívalo svého postavení a nesnažilo se ho za každou cenu posílit, získat v rodičovském srdci zcela výlučné a jediné místo. Vesměs se ale takto chová nikoli ze zlomyslnosti a sobectví, ale z bezmoci, zmatenosti a hlavně strachu. Strachu, že rodič nebo oba rodiče si zakládají novou rodinu, jsou pohlceni novým vztahem, a pro něj nezbývá dost času, lásky, zájmu… A tak o to bojuje, jak se dá a jak umí.
To vše by měl mít na paměti každý, kdo propadne pocitu, že je třeba přistoupit na otevřený boj. Neméně to ovšem platí i pro toho, kdo se naopak přiklání k variantě vyklidit pole a na vztah rezignovat, což může být jak rodič, tak jeho nový partner (partnerka). Oba přístupy většinou nic dobrého pro nikoho nepřinesou. Je třeba dítě a jeho nároky respektovat, ale zcela obětovat partnerský vztah tím nejlepším řešením určitě není.
Samozřejmě pak vyvstává riziko, že se potomek zatvrdí, začne trucovat, odmítat společná setkání, pokud nebudou probíhat podle jeho představ, navíc může situace zneužít druhý rodič. Nicméně platí již řečené: bezvýhradně ustupovat bez stanovení jakýchkoli hranic je chyba. Jak tedy postupovat?
Řešením je kompromis, postupné „dávkování“ ústupků a vlastních požadavků
Rodič by měl svému potomkovi vyhovět v tom, že se někdy věnuje výlučně jemu, tráví čas pouze s ním. Zároveň ho musí vést k tomu, aby se s novým partnerským vztahem smířil a akceptoval ho. Konkrétně to znamená střídat chvíle trávené jen s dítětem a ty, kdy je přítomen i nový partner, respektive partnerka. Ta či on by se zpočátku měli držet spíše vpovzdálí, dávat najevo svoji vstřícnost , ale nikoli se za každou cenu prosazovat s cílem ukázat se v co nejlepším světle, zalíbit se.
Zároveň rodič, pokud je s děckem sám, by neměl příliš připomínat a zdůrazňovat pozitiva svého nového protějšku. Právě to může vzbuzovat v dítěti pocit, že partnera příliš preferuje, a tudíž strach ze ztráty „své pozice“, z nebezpečí „konkurence v lásce“.
Každopádně je důležité plánovat společný program tak, aby byl zajímavý, příjemný, zkrátka aby se syn nebo dcera naučili zábavu a pocit jistoty spojovat i s novým partnerem svého rodiče. Povzbuzením mohou být četné případy, kdy se to beze zbytku podařilo. I když to vyžaduje nemalou dávku tolerance a trpělivosti.