Příběh z praxe
Poměrně nedávno jsem v rámci psychoterapie pracovala s jednou ženou středního věku, která mne vyhledala kvůli problémům s náladou. Tvrdila, že má propady nálad a cítí se nejistá. Zřejmě vás napadne, proč právě tento příklad uvádím. Zde přece vůbec nejde o asertivitu. Když jsem však přemýšlela, na čem ukázat, jak nám asertivita zasahuje do života, došlo mi, že terapeutická praxe je plná příkladů, které nám mohou přiblížit význam, jaký pro nás asertivita v životě má. A stejně tak je tomu i v tomto případě. Nehodlám zde popisovat celý postup, kterým jsme se při práci ubíraly. Poukážu pouze na témata, která během naší spolupráce vyvstala a ukázala nám překvapivý směr.
Ona žena zmínila, že má potíže s komunikací. Vnímala to tak, že nedokáže s lidmi dobře komunikovat, tak se jim raděj vyhýbá. Má dojem, že je to lepší, než projevit svůj názor a s něčím třeba nesouhlasit. Bojí se totiž konfliktu. Tak raději mlčí. Když jsme o tom hovořily blíže a snažily se pátrat po tom, co klientka potřebuje, řekla, že by chtěla ve svém životě dělat věci po svém, namísto toho, aby měla neustálý pocit, že někdo rozhoduje za ni. Už rozumíte tomu, proč právě tento příklad? Dá se říci, že zmíněná klientka si přála být ve svém životě asertivní, rozhodovat za sebe, naučit se říkat, co cítí, co chce a nechce, a nenechat sebou manipulovat. A nutno dodat, že toho se jí také podařilo docílit. Asi vás teď napadne, co se dál dělo s tou náladou. Konkrétně v tomto případě (nechci rozhodně tvrdit, že to je jediný platný způsob pomoci) změna komunikace a sebeprosazení znamenaly pro tuto dámu pozitivní změnu i v jejích náladách. Už jen ten fakt, že se rozhodla něco udělat se svým životem a přišla do terapie, znamenal, že vzala věci do svých rukou. Psychoterapie byla v tomto případě jednou z mnoha možností, jak pomoci změnu uskutečnit. O tom, že to není jediná možnost, však budeme ještě hovořit.
Co je to asertivita?
Ale pěkně po pořádku. Navzdory tomu, že o asertivitě už toho bylo hodně napsáno, dříve než se pustíme do možností jejího využití, měli bychom si říci, co to vlastně znamená. O čem to mluvíme, když je řeč o asertivitě? Dle otevřené encyklopedie Wikipedie je asertivita schopnost či dovednost, která nám umožňuje prosazovat vlastní názor, stanovisko nebo zájem. Jedná se o komunikační dovednost zdůrazňující aspekt sebedůvěry a sebeprosazení. Jednáme-li asertivně, znamená to, že spontánně reagujeme, přiměřeně projevujeme emoce a umíme si stát za svým. Cílem je také rozpoznat a zastavit manipulativní chování, které vůči nám někdo v našem okolí uplatňuje. Půjdeme-li dále, dá se říci, že asertivní řešení konfliktů může vést k vnitřní spokojenosti, ke spolupráci, k rozvoji přátelství, k pocitu sounáležitosti, k uspokojení potřeb všech zúčastněných. Není toho málo, viďte? Na druhou stranu to vše v životě opravdu potřebujeme. Někdy si dokonce říkám, že bez této schopnosti nelze vůbec existovat. V životě se nám přece často stává, že se musíme prosadit mezi jinými, říci svůj názor nebo sdělit, jak se cítíme. Často se setkáváme s tím, že se lidé snaží prosadit svoje mínění na náš úkor, a přiznejme si to, ne vždy jednají fér! Zřejmě každý z nás má občas pocit, že ho druzí neberou dost vážně a má proto potřebu se dostatečně jasně vymezit. Nedokážu si dokonce vůbec představit člověka, který by se ve svém životě obešel bez toho, aby někoho odmítnul, nebo naopak požádal o laskavost. A přece jsou lidé, pro které výše uvedené dovednosti nejsou běžným repertoárem v dorozumívání se se svým okolím. Existují lidé, kteří si dokonce ani neuvědomují, že je s nimi manipulováno a manipulaci považují za běžnou formu komunikace.
Kde můžeme asertivitu využít?
Kde tedy můžeme asertivitu využít? Je to jednoduché, kdekoliv! V soukromí, v zaměstnání, mezi přáteli či nepřáteli :-). V každodenním životě nás potkávají situace, které přímo volají po tom, zvládnout je asertivně, a pro příklad není třeba chodit daleko. Rodina je vhodný terén pro uplatnění asertivního jednání. Nutno však dodat, že právě v rodině je někdy obtížnější začít jednat asertivně, pokud jsme to doposud nedělali. Není snadné zapomenout na běžné způsoby komunikace, ať už agresivní či pasivní, jednat v souladu se svým přesvědčením a prosadit se s respektem vůči druhému. Například v situaci, kdy jsou rodiče hnáni přehnanou potřebou pečovat o své dospělé děti. Neustále je kontrolují, chtějí každý den vědět co dělají, a nejraději by je vídali každý den. Děti pak mají problém se vůči tomu ohradit, a když to udělají, trpí pocity viny, protože běžně jsme vychováváni k tomu, abychom rodičům neodmlouvali, neodmítali je. Asertivita je ideální nástroj, který nám umožní odmítnout nepřiměřenou kontrolu a zároveň dát rodičům najevo, že i děti mají rády své rodiče a vnímají jejich obavy. A naopak: stává se, že dospělé děti využívají (zneužívají) své rodiče tím způsobem, že je často žádají o hlídání dětí (vnoučat). A to se zřejmě těžko odmítá. Ale ruku na srdce, je to vždy tak, že chcete pomoci, vždy máte čas a hodí se vám to? A když ne, řeknete, že tento víkend to nejde? I v tomto případě vám může asertivita pomoci nejen se srovnat se svými pocity, ale také komunikovat s dětmi otevřeně a sdělit, kdy pomoci chcete a kdy ne. Dalším příkladem může být přetížení úkoly v zaměstnání. Řada lidí má pocit, že dělají víc, než mají, všichni to považují za samozřejmé a nikdo „to“ navíc neocení. I vůči tomu se dá bránit otevřeným vyjádřením pocitů, požádáním o pomoc, či odmítáním úkolů, které mi nenáleží. Jde jen o to vědět, zda s tím chceme a můžeme něco dělat.
Asertivita pro každého bez rozdílu věku
Kdy se rozhodneme se svým životem něco udělat, není až tak podstatné. Není důležité, kolik je nám let a jak staří se cítíme. Důležité je, zda víme, co chceme změnit a jak má změna vypadat. Ať už se jedná o změnu v rodině, ve škole mezi spolužáky či vychovateli, v zaměstnání nebo mezi dlouholetými přáteli. Všude můžeme uplatnit pravidla asertivity, jejichž úkolem je chránit nás před námi samotnými. Obvykle máme tendenci na sebe zapomínat a přebírat odpovědnost za druhé. Asertivita nás samotné vrací do hry. Upozorňuje na to, že máme svá práva, jsme odpovědni sami za sebe a že stejnou odpovědnost mají i lidé, se kterými komunikujeme. Asertivita nám připomíná, že naším úkolem je chránit své hranice a respektovat hranice druhých. Jinými slovy asertivní člověk je odpovědný sám za sebe a přijímá následky svých rozhodnutí. Což znamená, že je pouze na něm, zda se rozhodne být asertivní a co pro to udělá…, protože pokud to neudělá on sám, tak kdo?
Kde začít?
Můžete jistě namítnout, že se o tom snadno píše, ale hůř se to provádí v reálném životě. Připouštím, že to opravdu není tak jednoduché a navíc je třeba nezapomínat, že každý jsme jiný a potřebujeme něco jiného. Pro některé jedince je vhodná individuální psychoterapie, stejně jako pro ženu středního věku v ukázce výše. Někomu naopak může vyhovovat přímý nácvik konkrétních situací ze života, natáčení na video, rozebírání témat s lidmi, kteří mají podobný problém, nebo diskutování o tom, co je to asertivita a k čemu ji chci já ve svém životě využít. Právě pro jedince, kteří se chtějí tématu věnovat intenzivněji a láká je zkoušet nová poznání i prakticky, je vhodný kurz asertivity. Velmi často se stává, že lidé už mají schopnost být asertivní, navzdory opačnému přesvědčení, a není ojedinělé, že jsou tím sami mile překvapeni. Pokud vás téma asertivity zaujalo, pokuste se odpovědět na otázku: Kde se vám v životě daří být asertivní a jak si to vysvětlujete?