Je možné cítit stejně hluboké city ke dvěma lidem naráz? Ačkoli milujeme svůj protějšek, může se stát, že v nás stejné pocity vyvolá ještě i jiná osoba. Není to nereálné, je to docela běžné. Možná to trochu vysvětluje a odůvodňuje fakt, že romantická láska je stav, který je velmi návykový. Není ale od věci se na to podívat detailněji. Proč k tomu dochází? Je vůbec něco pozitivního na paralelních vztazích? A jak se k tomu postavit, když nás to potká?
Co je vlastně ta pravá láska a kdo je ta pravá nebo ten pravý? Těžko toto nějak obecně definovat, když má každý jiné preference a uznává jiné hodnoty. Když máme pocit, že jsme pravou lásku potkali, měli bychom si ji hýčkat. A pokud skončí, tak to nejspíš nebyla ta pravá láska. Někdo na ní ani nevěří. Zamilovanost ale oblomí každého a tak těmto citům často podlehnou i zatvrzelí samotáři.
Když je těch výjimečných více
Základem každé romantické lásky je výjimečnost - jeden pro druhého je výjimečný a naopak. Je také emocí vylučující - nelze milovat všechny, naopak upřednostňujeme jednoho před druhými. A předpokládáme naprostou oddanost i u našeho protějšku. Jádrem úspěchu známých historických svůdníků - např. Dona Juana či Casanovy - byla právě schopnost vyvolat v druhém pocit výjimečnosti. Ale i dnes jsou tací, kteří vzbuzují tento pocit ve více než jedné osobě. Ovšem ani u jednoho ze svých protějšků si totéž představit neumí. A nedokáže se rozhodnout, který z nich je šťastnější volbou.
Důvody paralelních vztahů jsou vlastně docela zřejmé. Jednotlivé rysy romantické lásky, kterými jsou například starostlivost, ohleduplnost či přátelství, totiž můžeme najít a oceňovat u více lidí naráz. S jedním se nám líbí sex a oceňujeme jeho schopnost nás kdykoli rozesmát. U druhého máme rádi pocit jistoty a klidu a vždy se těšíme, až si sním zase budeme povídat dlouho do noci. Jedno nás naplňuje více fyzicky, druhé více duševně. Ani bez jednoho si život nedokážeme představit. Líbilo by se nám, kdyby šlo obě osoby smíchat. To bychom ale žili v pohádce, v reálném životě dokonalost nepotkáme. A tak může dojít k paralelnímu vztahu. Může se dařit jej dlouhodobě udržovat, aniž by se o tom "konkurenční" protějšky dozvěděly. Ale také nemusí a když dojde k prozrazení, může to vést k rozchodu s jedním či oběma partnery.
Láska jako droga
Ať máme partnera jednoho či více, u každého z nás láska účinkuje stejným způsobem - dá se přirovnat k závislosti na omamných látkách. Když prožíváme lásku, je aktivní jen drobný segment našeho mozku. Jde o část mozku, která se neaktivuje během jiných silných emocí a která má na svědomí produkci euforie, stejně jako například při užívání drog. Láska uvádí do procesu stejné nervové mechanismy, které se spouští při závislosti. Láska je tudíž také formou závislosti.
Stav zamilovanosti je asi příjemný každému. Pro někoho může být natolik návykový, že v momentě, kdy jeho pocity zamilovanosti vyprchávají, hledá je jinde. Opět do toho třeba jde s tím, že potká tu pravou lásku a ve svém stávajícím vztahu přitom nadále setrvává. Muži do toho jdou většinou kvůli větší sexuální pestrosti a pocitu sexuální svobody. Ženy prahnou po znovuprožití vášně či větší citové blízkosti.
Dovolí nám srdce zvolit menší ztrátu?
Světem, ve kterém žijeme, jsme vedeni k monogamii. Může se ale stát, že to někomu nevyhovuje a raději se tedy rozhodne pro paralelní vztah. Některé vztahy tak fungují po vzájemné dohodě všech zúčastněných. Někdy ale i přes takovouto dohodu nejsou v paralelním vztahu nakonec všichni šťastní. Nezřídka se totiž stává, že jeden z partnerů s takovou dohodou souhlasí kvůli obavě, že by jinak svůj protějšek ztratil. To potvrzuje výlučnost lásky - jeden pro druhého je výjimečný a naopak a ideální vztah by tak měl být o dvou lidech. Některé své emoce totiž nepřenastavíme. Zjištění, že náš drahý protějšek cítí stejné city nejen k nám, ale i k někomu jinému, je bolestivé.
Proto, když by se měl paralelní vztah týkat nás osobně, si musíme vše ujasnit hned na začátku. Zvládneme to? Měli bychom si ujasnit, co by nás mohlo bolet více - případná ztráta protějšku nebo to, že bychom se o něj měli s někým dělit? Každá z těchto bolestí také bude trvat jinak dlouho. Pokud se pro paralelní vztah rozhodneme sami, není co řešit. Pokud jsme k němu přivedeni, může to být těžké. Stejně jako pro člověka milujícího dvě osoby naráz. Ví, že to není v pořádku, ale nemůže si pomoct. Nikdo není dokonalý. Na jednom se nám líbí to, na druhém ono. Vzájemně se to doplňuje a ke spokojenosti potřebujeme obojí. Pozitivní je na tom snad jen to, že to někomu může pomoci uspokojit více jeho přání a tužeb. Na druhou stranu to ale může stírat nejistota a stres. Těžko se zde dá radit. Každé rozhodnutí bude znamenat nějaké ztráty. Rozdíl je v tom, zda se projeví hned a nebo až časem a jakou budou mít hloubku a trvání.
Mozek muže a ženy je odlišný. Mnohdy nechápeme myšlenkové pochody svého protějšku a přemýšlíme, jestli se dá ta odlišnost generalizovat, a tudíž nemá smysl se tím trápit. A tak si říkáme, zda za to můžou geny nebo výchova v rodině.
Fyziologické rozdíly mezi mužským a ženským mozkem jsou dány vlivem hormonů.