Jak na závistivost? - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Jsme rozdílní a rozdílná je také situace každého z nás. Proto občas dochází k vzájemnému srovnávání se. Pokud zůstává u srovnávání, je to v pořádku. Soutěživost je totiž naším hnacím motorem. Žene nás dopředu, dává nám impulz ke zlepšení. V pořádku ale není, když začneme cítit, že druhým závidíme a tento pocit navíc přestaneme kontrolovat.

Dokud to zůstává v rovině, že to tomu druhému přejeme a zároveň je to pro nás určitou stimulací, je to naprosto normální. Z prvotního srovnávání však může vzejít pocit závisti. Jde o nepříjemný stav mysli, kdy v rámci tohoto srovnávání máme pocit, že ten druhý má oproti nám nějakou výhodu. K tomu, aby se opravdu jednalo o závist, je navíc potřeba, abychom daný nepoměr vnímali jako nespravedlivý.

Naprosto zbytečný hřích

Tendenci se s někým srovnávat máme často. Když se ale soutěživost změní v závist, je to špatné a může to třeba i narušit dosavadní přátelství. Svému příteli například začneme závidět lepší pracovní postavení - zlom k závisti nastane přesně v tu chvíli, kdy našemu příteli přestaneme jeho práci přát a začneme být přesvědčeni o tom, že se k ní dostal nějak nekale. Budeme mít radost z každého jeho pracovního přešlapu. Je-li tomu tak, závidíme a to může naším přátelstvím velmi otřást.

Závist představuje negativní stav mysli, patří však mezi přirozené lidské emoce. Ve středověku byla ovšem považována za psychickou nemoc, jakousi vnitřní formu pomalé sebevraždy. Křesťanství ji dokonce hodnotí jako jeden z největších hříchů - je jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Od ostatních hříchů se však liší tím, že v sobě neobsahuje ani trochu potěšení. Je ze všech návyků nejubožejší.

Je třeba si uvědomit, zda je důvodem naší závisti to, že ten druhý má něco jiného či lepšího, nebo nás ubíjí fakt, že nejsme sami schopni toho také dosáhnout. V druhém případě je potřeba se zamyslet nad tím, zda budeme spokojenější a šťastnější, když toho dosáhneme. Jinými slovy, jestli ta naše závist není úplně zbytečná.

Proč k ní dochází, když je tak zbytečná?

Závist může být výsledkem toho, že sami o sobě máme špatné mínění, uvědomujeme si nelichotivé sebehodnocení. Vyčítáme si, že jsme nevyužili všechny šance, které nám život dal, nejsme dostatečně úspěšní, bohatí nebo krásní. Vychází z naší nespokojenosti, kdy nejsme spokojeni s tím, co máme nebo jací jsme a chceme mít to, co má někdo jiný nebo být jako někdo jiný. V takovém stavu se do pocitů závisti spadne raz dva.

Jednou z příčin závisti tedy může být pocit méněcennosti. Do značné míry nás ale k ní může dovádět také přístup masmédií. Konkrétně řada reklam se v nás snaží probudit závist. Rovněž sdílení na sociálních sítích může vyvolávat závistivé pocity. Závistivost v nás také může vyvolávat přirozená touha po slávě a bohatství. Medializovaný svět celebrit nám často podsouvá obrázky úspěšných a krásných lidí a pokud si přestaneme dostatečně uvědomovat vlastní hodnoty, závist v nás může snadno zaplát. Naše kultura sice morálně závist odmítá, na druhou stranu ji však nemilosrdně vyvolává.

Radujme se z toho, co máme

Pokud se chceme závistivosti zbavit, nemůžeme ji pouze potlačovat, to by asi ani nefungovalo. Musíme odhalit, co ji vyvolává. Nejlepší prevence závistivosti je vlastní pocit spokojenosti - uvědomit si, v čem jsme sami dobří, na to se soustředit a nezapomínat na to. Často zapomínáme na to, co máme a co nám dělá radost, právě proto, že se zbytečně zabýváme tím, co mají druzí. Je také dobré udržovat různorodá přátelství. Čím rozmanitější okruh blízkých lidí a přátel okolo sebe budeme mít, tím realističtější a ucelenější pohled na život získáme.

Závist je velmi zbytečná neřest. Nic díky ní nezískáme, pouze špatný pocit a narušené vztahy. Přináší špatný pocit z dobra, úspěchu a štěstí druhého. Zároveň nám samotným nic pozitivního nepřináší. Je pro nás jedem, který si dáváme sami. Nedopřeje člověku klid a odpočinek, zbavuje nás radosti z toho, co by nám jinak radost přinášelo. Nakonec i podle křesťanství hříchy nejsou špatné proto, že nám dopřávají přílišnou radost ze života, ale naopak proto, že nám brání se ze života náležitě a odpovědně radovat.