Často od druhých lidí slyšíme, že se jim nechce do práce a někdy to tak cítíme i my samotní. Pokud je to tak pouze občas, je to v pořádku, je to normální. Takový pocit má někdy každý. Pokud to tak ale cítíme každý den, je to špatně. V práci trávíme více času než s rodinou a tak, ačkoli to není naše vysněné zaměstnání, neměli bychom tam být otrávení a chodit tam s odporem. Co nám v tom pomůže?
Přestože tam chodíme hlavně proto, abychom vydělali peníze, mělo by nás to tam i trochu bavit. Naše pocity se totiž zrcadlí v naší náladě, kterou si nosíme domů a mezi naše nejbližší. Mohlo by to tedy mít určitý dopad i na naše osobní vztahy. Práce má významný vliv na utváření naší vnitřní hodnoty, na naší duši. A pokud naše duše trpí v práci, trpí i celkově. Práce také dává našemu životu a jednotlivým dnům řád, bez kterého by na nás mohl padnout jakýsi pocit prázdnoty a tápání. Práce je zkrátka důležitá pro naše duševní zdraví.
Každého to v práci občas štve, to je přirozené. I ta nejzábavnější práce se totiž může po určité době omrzet a začít nudit. Z čehokoli, co děláme příliš dlouho, se stane po čase rutina a už nás to třeba tolik nenaplňuje. Když se nám něco v práci podaří, dodá nám to příjemnou psychickou pohodu, která funguje jako droga, ale bohužel má velmi krátkodobý efekt. Pak buď jdeme do další výzvy nebo se začneme nudit. Nejlepší práce je proto taková, která je pestrá a nabízí různorodé úkoly. Pokud plníme stále stejné úkoly, jejich zvládnutí nás sice naplňuje příjemnými pocity uspokojení, ale ty mohou postupně slábnout. Pokud tyto pocity úplně vymizí a práce nás netěší, byť se nám v ní daří, je asi na čase práci změnit.
Musíme začít ve své vlastní hlavě
Pakliže nechceme měnit práci, jen se v ní chceme cítit lépe, musíme začít v první řadě u sebe. Kontrolku příjemného i nepříjemného pocitu z práce ovládáme sami ve své vlastní hlavě. Tak jak k tomu přistupujeme, tak to totiž také bude. To, jak se psychicky nastavíme, má velkou moc formovat realitu. Když půjdeme do práce otrávení, protože nás prostě netěší, tak nás to tam bude těšit ještě míň. Naše negativní naladění bude mít navíc za následek náš horší pracovní výkon, případně kritiku od nadřízených a budeme z toho ještě otrávenější. Může to skončit výpovědí či vyhazovem.
K tomu, abychom se v práci cítili lépe, přitom mohou stačit jednoduché, běžné věci a kroky. Například každodenní drobné radosti nám mohou zpříjemnit den a naše pocity v práci. Něco dobrého po obědě, výborná káva nebo fotka dětí či jejich výtvory nám pomohou se nadechnout, získat trochu nadhledu či nové energie a ty děti, případně přátelé, nám připomenou, že práce není nejdůležitější věcí v životě.
Zdánlivé maličkosti mohou zařídit mnoho
Když to druh povolání dovolí, určitě může být velmi prospěšné pokusit se odstranit či alespoň zmírnit rutinu. Můžeme si čas od času vzít práci domů a pracovat z domova nebo si schůzku domluvit někde na zahrádce s kávou místo nudné zasedačky. Jsou ale samozřejmě povolání, ve kterých se dá rutina odstraňovat těžko.
Pokud na nás šéf tlačí a hází nám na bedra čím dál tím více úkolů neodpovídajících naší náplni práce nebo nás nutí zůstávat v práci čím dál tím déle, je na místě naše zdravá asertivita. V určitých okamžicích musíme umět říct ne a vysvětlit to. Jestliže si nás šéf váží, pochopí to a uzná to. A my si tím možná získáme větší respekt.
Někdy můžeme mít pracovní splín kvůli tomu, že při našem povolání nejsou výsledky práce hned vidět (např. práce účetních či obecně práce na počítači). Máme pocit, že nic nevytváříme. Hmatatelné výsledky jsou ale pro člověka důležité. Pro pocit uspokojení potřebujeme vidět, že za námi něco zůstává. Když už je to v povaze našeho povolání, pak to tam asi nevyřešíme, můžeme se ale s hmatatelnými výsledky realizovat jinde - něco upéct, spravit doma, co je potřeba nebo něco vyrobit.
Ke zbavení se špatného pocitu z práce může nakonec stačit úplná maličkost, a to úklid pracovní plochy - vyhodit nepotřebné věci, protřídit haldy materiálů - uleví se nám a hned se nám bude pracovat o něco lépe. V případě, že toto nestačí, zkusme tedy změnit náš přístup tak, aby byl více pozitivní. Chce to také věnovat tomu trochu času a zkusit vymyslet nějaké zlepšováky a přidanou hodnotu a v neposlední řadě si nesmíme nechat líbit to, co už je příliš. Pokud nic nevede ke zlepšení, asi bude nezbytná změna práce, ale než učiníme tento krok, je potřeba nevzdávat to a zkusit s tím něco udělat.
Zní vám tento výkřik absurdně? Možná by nebyl tak absurdní v minulosti, kdy byla homosexualita tabu nebo společensky nepřípustná, leckdy leckde dokonce trestná. Přesto se i v současnosti stává, že se třeba i dlouholetý partnerský vztah zhroutí právě kvůli homosexualitě partnera či partnerky.
Jak je to možné?