Léto skončilo a s ním i slunečné, teplé dny plné energie, které bylo možno nasávat na každém kroku. Nastal podzim s převahou dnů pochmurných a ani krásně zbarvené listy stromů nemohou odvrátit nezvratnou skutečnost konce. Kdo může, ještě rychle odjíždí za jižním sluncem, aby se prohřál a doplnil rezervoár psychických sil.
Zkracující se den, padající listí, déšť, bláto přináší do naší mysli smutek, melancholii, rozladu. Právě na podzim často hovoříme o tom, že se necítíme nic moc, je nám smutno, do ničeho se nám nechce.... Podzim je náročným obdobím i pro lidi zdravé, zaměstnané, relativně stabilizované, natož pro ty, kteří mají starosti, trápení, cítí se destabilizovaní, ať již nemocí, či ztrátou jistého zaměstnání a příjmů.
Můžeme však v těchto případech mluvit o depresi?
Kde začíná deprese a je třeba již vyhledat odbornou pomoc?
Hranice mezi normální a apatickou náladou není ostrá. Rozhoduje výskyt diagnostických příznaků a jejich ovlivnitelnost vůlí, tzv. odklonitelnost. Základním symptomem depresivní poruchy nálady je neodůvodněná smutná nálada. Jedinec je bez dostatečných psychologicky pochopitelných důvodů stísněný, plačtivý, úzkostný, pesimistický, někdy zcela apatický. Ztratil schopnost se radovat, ztratil sebedůvěru a sebevědomí, trpí pocity viny, bývá nerozhodný, bez naděje do budoucna a často se sebevražednými myšlenkami, či sklony. Toto vše se odráží na jeho celkovém tělesném habitu. Jeho utrpení můžeme vnímat v propadlých rysech obličeje, ochablém držení těla, strnulé mimice i motorice. Také řeč bývá tichá a pomalá, duševní pochody jsou celkově utlumené. Nemocný hůře chápe, obtížně si vybavuje paměťové obsahy, obtížně se soustředí na činnost.
Vedle psychických symptomů je prakticky téměř vždy přítomna symptomatika somatickovegetativní. Typické bývají ztráta chuti k jídlu, úbytek na váze, zácpa, sucho v ústech, úbytek sexuální apetence, a především poruchy spánku. Večer usínají bez obtíží, avšak budí se velmi časně, s ranními pessimy nálady a suicidálními tendencemi. Mezinárodní klasifikace nemocí rozlišuje podle množství vyskytujících se symptomů tři stupně depresivní fáze – mírnou, středně těžkou a těžkou.
Lze depresi léčit?
Neléčené depresivní epizody trvají v průměru 4-6 měsíců, některé několik dnů, jiné roky.
Lehčí a středně těžké deprese jsou dobře léčitelné ambulantně, avšak pacienty s těžšími depresemi je třeba hospitalizovat. Léčba depresí spočívá v kombinaci farmakoterapie s dalšími léčebnými postupy, ať již psychoterapií, či léčbou biologickou, fototerapií, či léčbou elektrokonvulzivní. Prvním krokem bývá vyhledat zkušeného psychiatra, který předepíše vhodná psychofarmaka, nejčastěji antidepresiva. Podaří-li se díky nim zvednou emoční hladinu nemocného, může být zahájena další léčba. Z psychoterapeutických směrů bývá v případě depresí nejčastější volbou kognitivně behaviorální terapeutický přístup, kdy se jedinec pomalu učí hledat radost v drobných dílčích aktivitách kolem sebe.
Pozor! Nezlehčujte její příznaky!
Pro příbuzné depresivních jedinců je velmi důležité vážnost nemoci nebagatelizovat. Laici se často snaží nemocného vytáhnout z postele, vyburcovat jeho vnitřní potenciál, v mylném přesvědčení, že nemocný je schopen se nemoci vůlí postavit a vzchopit se k dřívější aktivitě. To situaci jen zhoršuje.
Sebevražedné tendence!
Dalším hrozícím rizikem je podcenění suicidálních tendencí pacientů. Rodina by měla být v tomto období zvýšeně opatrná a na nemocného průběžně dohlížet. Výskyt depresí s nároky života v dnešní společnosti stále stoupá. Co můžeme udělat, máme-li depresivního v rodině? Především mít s ním účast, dopřát mu svou starost a péči, uložit jej na lůžko, nenutit k aktivitě ani kontaktům a zajistit včasnou návštěvu u psychiatra.
Autor: PhDr. Jitka Balcarová
Už v dětství v sobě utváříme strachy, které nás doprovází celý život. Rodiče i škola nás pilně učili, čeho všeho je třeba se bát, ale zapomněli nám říct, jak to překonat. Nejhorší je podlehnout a radši nic nedělat.
Kdyby nám v životě jen všechno vycházelo, neměli bychom jediný důvod, proč se zlepšovat.